Někdy stačí jedna věta a člověk se narovná. Slova povzbuzení nejsou laciné fráze ani rady, o které nikdo nestál. Je to podaná ruka ve chvíli, kdy druhému dojdou síly a on sám neví, jestli má ještě cenu zvedat hlavu.
Nejtěžší na nich je, že přicházejí v nejméně vhodnou dobu. Ve středu odpoledne, u telefonu, mezi dvěma schůzkami. A přesto právě tehdy rozhodují.
Proč slova povzbuzení fungují lépe než rady
Když někdo vypráví o svém trápení, máme nutkání okamžitě řešit. Nabízíme postupy, kontakty, zkušenosti. Jenže unavený člověk nepotřebuje plán. Potřebuje slyšet, že to, co prožívá, dává smysl.
Povzbuzení nic nepřikazuje. Neříká „měla bys“, říká „vidím tě“. Tím sundá z druhého tíhu, kterou nese sám, a uvolní mu ruce na to, aby se nadechl.
Dobře to vystihuje i naše zamyšlení Slova útěchy: jak zahřát srdce, když je nejhůř. I tam platí, že nejvíc pomůže ten, kdo neradí, ale zůstane.
Co říct, aby to znělo opravdově
Opravdovost se pozná podle konkrétnosti. „Bude to dobré“ klouže po povrchu. „Viděla jsem, kolik práce jsi do toho dala, a to se nedá smazat jedním neúspěchem“ se dotkne.
Pojmenujte, co na druhém oceňujete. Připomeňte situaci, kterou už zvládl. Řekněte, co uděláte vy – že zavoláte večer, že vyzvednete děti, že přijdete s polévkou.
A pak zmlkněte. Ticho po povzbuzení je stejně důležité jako samotná slova. Dává druhému prostor, aby si je zkusil obléknout.
Slova povzbuzení pro člověka, který o pomoc nepožádá
Nejhůř se pomáhá těm, kdo to nechtějí dát najevo. Usmívají se, mávnou rukou, změní téma. Přesto po nich zůstává v místnosti tíha, kterou cítíte i beze slov.
U takových lidí funguje nepřímý přístup. Napište zprávu bez otázky, na kterou by museli odpovídat. „Myslím na tebe. Nemusíš nic psát.“ Tím jim dovolíte přijmout podporu, aniž by museli přiznat slabost.
Osvědčí se i drobnost v hmatatelné podobě. Lístek v kabátu, vzkaz na kuchyňské lince, milostné vzkazy s velkou mocí fungují i mezi kamarádkami, jen se jim říká jinak.
Když povzbuzujeme sami sebe
Na sebe bývá člověk tvrdší než na kohokoli jiného. Větu, kterou bychom kamarádce nikdy neřekli, si v hlavě opakujeme klidně desetkrát denně.
Zkuste obrátit pořadí. Napište si na papír, co byste řekli nejbližší kamarádce, kdyby byla ve vaší situaci. Pak to přečtěte nahlas a dosaďte své jméno. Je to nezvyklé, ale funguje to.
Pomáhá i psaný přehled toho, co se povedlo. Ne velké úspěchy – obyčejné věci. Vstala jsem, udělala jsem to nepříjemné, zavolala jsem. Podobně o tom mluvíme v textu Síla slov: jak nás dokáže uzdravit obyčejná věta.
Pět vět, které nesou dál, než si myslíte
„Nejsi v tom sama.“ „Věřím ti, i když ty sama sobě zrovna ne.“ „Nemusíš to zvládnout dnes.“
„To, co cítíš, je normální.“ „Zavolej kdykoli, i ve tři ráno.“ Poslední větu říkejte jen tehdy, když ji myslíte vážně. Povzbuzení, které se nedá vybrat, je horší než mlčení.
Všimněte si, že v žádné z nich není slovo „ale“. To jediné slovo umí zrušit celou větu před sebou.
Čemu se raději vyhnout
Existují věty, které se tváří jako podpora, ale ve skutečnosti druhého odsunou. „Jiní jsou na tom hůř.“ „Aspoň máš práci.“ „Neber si to tak.“ Všechny mají společné to, že zlehčují.
Stejně nešťastné bývá srovnávání s vlastní zkušeností. Když někdo vypráví o svém trápení a my hned navážeme „to já jsem taky…“, přetáhneme pozornost k sobě. Vyprávějte až tehdy, když si o to druhý řekne.
A pozor na sliby, které nemůžeme splnit. „Uvidíš, že to dopadne“ je hezké, dokud to nedopadne. Bezpečnější je slíbit vlastní přítomnost, ne výsledek.
Povzbuzení v práci a mezi kolegy
V zaměstnání se chválí málo a kritizuje často. Přitom stačí věta u kávovaru: „Ta prezentace ti vyšla, všiml jsem si, jak jsi ji připravila.“
Funguje i povzbuzení směrem nahoru. Vedoucí bývají poslední, kdo slyší, že něco dělají dobře. Krátká zpráva po náročné poradě umí překvapit víc než formální hodnocení.
Důležité je nepodmiňovat. Pochvala, za kterou hned následuje úkol, přestává být pochvalou a mění se v obchod.
Kdy slova nestačí
Dlouhodobá únava, beznaděj, nespavost nebo ztráta chuti do čehokoli už nejsou věc, kterou vyřeší hezká věta. Tehdy je nejlaskavější povzbuzení to, které ukáže cestu k odborníkovi.
Přehled ověřených kontaktů a poraden nabízí Národní ústav duševního zdraví. Nabídnout takový odkaz není odmítnutí – naopak, je to projev péče.
Nabídněte, že s nimi na první schůzku zajdete. Cesta ke dveřím bývá těžší než celý rozhovor za nimi.
Povzbuzení jako každodenní zvyk
Nemusíme čekat na krizi. Slova povzbuzení dávají největší smysl v obyčejných dnech, kdy se nic neděje a všechno se táhne.
Řekněte kolegyni, že si všímáte, jak to táhne. Poděkujte partnerovi za věc, kterou dělá tak dlouho, až přestala být vidět. Napište mamince, že vám její hlas dělá dobře.
Tyhle drobnosti se ukládají. Když pak přijde těžký týden, člověk už má v zásobě něco, o co se opře. Podobnou myšlenku rozvíjíme i v článku Laskavá slova: tichá síla, která mění všední den.
Povzbuzení napsané rukou
Vyřčená věta se rozplyne, napsaná zůstane. Proto má smysl občas sáhnout po papíru, i když jde „jen“ o kamarádku, které se sype týden.
Krátký lístek v obálce udělá dvě věci najednou. Předá slova a zároveň ukáže, že jste si na ně našli čas. Ten čas bývá vzácnější než samotný obsah.
Pokud si netroufáte, začněte pohlednicí. Na ni se moc textu nevejde, takže nemůžete nic pokazit. Inspiraci hledejte v článku Milostná pohlednice: pár řádků, které zahřejí – postup je stejný, jen tón je přátelský místo zamilovaného.
Co si z toho odnést
Povzbuzovat se dá naučit. Chce to pozornost, odvahu být konkrétní a ochotu vydržet s druhým i v nepříjemném tichu.
Nemusíte mít dokonalá slova. Většinou úplně stačí přijít, sednout si a říct: jsem tady. Zbytek se poskládá sám.
Další inspiraci najdete v rubrice Léčivá slova nebo mezi našimi dopisy srdcem. A až budete příště hledat, co říct, vzpomeňte si, že slova povzbuzení nemusí být chytrá. Musí být upřímná.
Klára Dvořáková 
