Někdy stačí jeden člověk, který se dívá tak, že se přestaneš schovávat. A když konečně zvedneš hlavu, zjistíš, že svět není tak temný, jak sis malovala.
Poslední dny se staly jiným druhem přítomnosti. Takovým, který mě překvapil. Možná proto, že jsem si myslela, že už nic jemného nepřijde. A přesto tady je — on.
Muž, který dokáže obejmout i myšlenku, že jsem křehká.
Ráno jsem se vzbudila s úsměvem a večer jsem na něj myslela dřív, než jsem zavřela oči.
Říká se, že když ti někdo vstoupí do života správně, nezazvoní — jen ti tiše sedne do vnitřního prostoru a hned tam patří.
A já ho tam nechávám.
Dotek jistoty v nejistém světě
Je zvláštní, jak se může proměnit obyčejná věta.
„Jsem rád, že jsi tady.“
Někdo by mávl rukou.
Já ji cítila v každém pohybu hrudi, když jsem se nadechla.
Když jsme se viděli na další schůzce, položil mi ruku na záda.
Ne proto, aby si mě přitáhl.
Ale aby mě nechal vědět, že mě drží.
Že mu na mě záleží.
Já jsem se o něj opřela.
A po dlouhé době jsem nečekala, že mě někdo pustí a já spadnu.
V jeho blízkosti se přestávám bát.
Když slova hladí zevnitř
Seděli jsme u mě doma v obývacím pokoji, nohy přeložené pod sebou, deka přes stehna.
Uvařila jsem čaj, ale skoro jsme se ho nedotkli — byl to jen důvod, proč tu zůstat o trochu déle.
„Nevím, jestli to umím,“ vydechla jsem. „Dávat druhému místo v sobě.“
Pousmál se.
„Nemusíš nic umět. Stačí, že chceš být upřímná.“
Sklopila jsem oči, ale on se nedíval stranou.
Vnímal, jak mi pracuje dech, když přiznávám něco, před čím jsem roky utíkala.
A řekl:
„Nejsem tu, abych tě spravil. Jen s tebou chci být.“
To byla věta, která mě objala víc než ruce.
Polštář mezi námi a stejně tak blízko
Když se narovnal a jen tak lehce se dotkl mé tváře konečky prstů, zastavil se čas.
Nebyla v tom rychlost ani tlak.
Bylo v tom přání.
Jeho rty se přiblížily k mým, ale ještě se jich nedotkly.
„Můžu?“ zašeptal.
„Ano,“ odpověděla jsem bez váhání.
Polibek byl tak tichý, jako by nechtěl rušit večer.
Jen potvrzení toho, co už mezi námi dávno bylo — něco, co se nechtělo schovat.
Položila jsem hlavu na jeho rameno.
On hladil palcem hřbet mé ruky.
A já si dovolila tuhle jednoduchou pravdu:
Jsem milovatelná.
Květina, která se učí znovu růst
Někdy mám pocit, že jsem dlouho byla jako rostlina bez světla.
Žila jsem, ale nerostla.
Jeho přítomnost jako by otevřela okno v mém nitru.
Vyprávěl mi o svém dětském snu mít dům u lesa.
A zatímco mluvil, uvědomila jsem si, jak mě baví představovat si budoucnost s někým, kdo se nesnaží spasit svět — jen ho dělá měkčím.
„Když se směješ, je všechno hned lepší,“ řekl.
A já pochopila, že moje radost není břemeno, ale dar.
Hlas, který umí utišit bouře
Když nade mnou přejela vlna nejistoty — taková ta stará, která mi občas šeptá, že jsem moc nebo málo — podíval se na mě s klidem, který mě až dojal.
„Jsem tady,“ řekl tiše.
A nebylo to jen o přítomnosti v místnosti.
Bylo to o přítomnosti v mém životě.
Najednou jsem necítila potřebu skrývat, když se mi stáhne hrdlo.
Protože on vidí i chvíle, kdy nevypadám silně.
A stejně zůstává.
Není to zázrak.
Je to láska, která nebolí.
Můžu tě pustit ke dveřím svého srdce
Když odcházel, nechala jsem ho obejmout mě tak dlouho, jak potřeboval i jak jsem potřebovala já.
Vůně jeho bundy se mi vtiskla pod kůži jako vzpomínka, která nechce zmizet.
„Napíšeš mi, až dorazíš?“
„Napíšu hned, jak vstoupím do výtahu,“ usmál se.
A opravdu — jen co jsem zavřela dveře, telefon zablikal.
„Jsem doma. Ale pocit, že bych měl být ještě chvilku u tebe, zůstal.“
A já…
já jsem se usmála způsobem, který už nezapírám.
Protože ne všechno těžké musí zůstat v minulosti.
Některé části nás čekají, až je konečně pustíme ke světlu.
Moje srdce přestává šeptat strachu
Možná nás čekají rozhovory, které budou těžší než dnešní úsměvy.
Možná se přijdou chvíle, kdy budeme stát proti sobě a hledat cestu zpět.
Ale já poprvé po dlouhé době věřím, že to zvládnu.
Že to zvládneme.
Protože teď už vím jednu nepopiratelnou věc:
Někdo mě vidí. A já se už neschovávám.
A jestli mě zítra zas chytne strach?
Napíšu mu jedinou větu:
„Potřebuju tě slyšet.“
A on přijde — nejdřív hlasem, pak krokem, pak objetím.
A já už neucuknu.
Ne tentokrát.
Maruška Slavíčková