Píšu ti, protože moje srdce se konečně odvážilo nezůstat zticha. A protože když zavřu oči, vidím tvůj úsměv víc než cokoli jiného.
Sedím doma, světla zhasnutá, jen lampička mi dovoluje vidět papír. Moje ruka se pohybuje pomalu, protože nechci nic uspěchat. Každé slovo, které ti píšu, má v sobě kousek mé odvahy. Možná ji ještě neumím držet dlouho, ale s tebou to jde snáz.
A tak ti píšu. Protože pokaždé, když mi napíšeš, cítím, jak se ve mně něco uzdravuje.
Co sis odnesl z mého bytu
Když jsi včera odešel, zůstala po tobě vůně tvé bundy na dece. A já jsem si uvědomila, že mi to dělá dobře.
Že se mi stýská po někom, kdo ještě nedávno nebyl vůbec součástí mého světa.
Uklízela jsem dva hrnky na čaj a měla jsem pocit, že by tu jeden z nich mohl zůstat…
…pro příště.
Asi je to směšná drobnost.
Ale právě drobnosti mě učí znovu věřit, že někdo chce zůstat.
Jak se mé tělo učí novým pocitům
Tvoje doteky mě překvapují jemností.
Nikdy nejsou rychlé.
Nikdy nejsou bez dovolení.
Když mě držíš za ruku, cítím, jak se moje prsty učí novou řeč.
Pamatují si strach, který je dlouho svíral.
Ale zároveň si začínají pamatovat i tebe.
A já chci, aby si tě pamatovaly co nejdéle.
Učím se říkat ano
Ano tvému hlasu, který mě uklidňuje, ano tvému klidu, který mě hladí, ano tomu, že se mi po tobě chce stýskat.
Možná je to nebezpečné.
Možná se jednou zase zraním.
Ale když jsi vedle mě, neumím si představit, že bych se měla vrátit ke světu bez tebe.
Ano tomu, že tě chci v mém životě.
Tvůj pohled jako rukopis, který se mi vryl pod kůži
Když se na mě díváš, je to jako kdybys četl všechno, co se bojím říct nahlas.
A přesto nic neodsuzuješ.
Tvůj pohled říká:
„Jsi v pořádku. A jsi tady správně.“
A já se díky němu přestávám omlouvat za to, že jsem citlivá.
Protože citlivost je to, co chceš držet v náručí.
A já se nechám.
Nechci, abys byl jen krátkým úsměvem v dlouhém dni
Někteří lidé přijdou a odejdou bez ozvěny.
Ty jsi přišel a zůstala hudba.
Už mě nepřekvapuje, že o tobě přemýšlím při nalévání vody do konvice.
Nebo když si vybírám knihu před spaním.
Nebo když míjím místo, kde jsi mě poprvé políbil.
Nejlepší příběhy se neoznamují.
Prostě začnou psát vlastní kapitoly.
A ty právě píšeš tu moji.
Strach, který ustoupil tvému úsměvu
Ano, mám strach.
Ale už ne ten, který mě zamykal.
Je to strach, který se ptá:
„Co když je tahle láska skutečná?“
A já poprvé nechci utéct.
Raději si přiznám, že možná konečně mám co ztratit.
A že to za to stojí.
Protože když jsi se mnou, moje srdce se nadechuje bez výmluv.
Až zase zaklepeš
Můj byt není dokonalý.
Moje minulost už vůbec ne.
Ale mám dveře, které pro tebe chci otevírat znovu a znovu.
Až zaklepeš příště…
možná je nechám pootevřené.
A až vejdeš…
zůstaneš?
Já doufám, že ano.
Protože v každé větě, kterou ti píšu, je prosba o jediné:
Buď můj nový začátek.
A já budu tvoje bezpečné místo.
Nela Jandová