Nechci zapomenout, jak se tvé jméno rozplývá v noci. Jak se mi dech láme o rty, když tě v duchu volám. A přesto vím, že čas mě z tebe pomalu svléká, jako by mě chtěl naučit žít i bez tvého doteku. Jenže některé vzpomínky nejdou setřást. Některé city se nevypaří. Některé lásky zůstanou — ne v srdci, ale pod kůží.
Když se dotek stane jazykem
Vzpomínám si, jak jsi mě hladil po zádech, aniž bys cokoliv říkal. Ticho mezi námi mluvilo víc než všechny sliby. Tvůj dotek byl jako řeč, kterou rozumělo jen tělo. Odpovídala jsem ti stejným jazykem – pohybem, dechem a křehkým chvěním, které se ztrácelo mezi vteřinami.
Tehdy jsem ještě nevěděla, že se takové chvíle zapisují do kůže. Že když se mě dnes někdo dotkne na stejném místě, kde jsi býval ty, mé tělo na okamžik zapomene, že už jsi pryč. Kůže má svou paměť a láska své jizvy. Ne všechny bolí. Některé jen připomínají, že jsem kdysi hořela.
Někdy cítím, že se na mě tvé ruce dívají i bez těla. Nechávám ten pocit projít, nebráním mu. Protože i když jsi dávno odešel, něco z tebe pořád ve mně zůstává — ne jako stín, ale jako tichý dech, který mě ještě občas zahřeje.
Když se naučíš milovat jinak
Než jsem tě poznala, věřila jsem, že láska znamená úplnost. Že musí být všechno – dotek, jistota, plán, budoucnost. Ty jsi mi ale ukázal, že láska může být i neúplná, a přesto opravdová. Že i krátké spojení může změnit celý život.
Po tvém odchodu jsem se učila milovat jinak. Pomalu. Ne jistotou, ale přítomností. Přestala jsem hledat dokonalost v lidech a objevila ji v drobných chvílích — v teplé sprše po dlouhém dni, v cizím úsměvu na ulici a v ranním světle na prostěradle. Chápu, že vášeň nevzniká jen mezi dvěma těly, ale i mezi člověkem a jeho vlastním životem.
Někdy mě přepadne strach, že už nikdy nebudu milovat tak hluboce. Ale pak si uvědomím, že už teď miluju — ne tebe, ne někoho jiného, ale všechno, co se ve mně probouzí, když si dovolím cítit.
Dotek, který zůstal
Stále si pamatuji, jak jsi mi dýchal na krk. Jak se ti ruce zastavily těsně pod klíční kostí, jako bys chtěl říct: „Tady jsi moje.“ Vím, že to nikdy nebyla pravda, a přesto, když o tom přemýšlím, část mě tomu pořád věří.
Jsou noci, kdy se probouzím a cítím tě. Možná je to jen klam nervů, možná sen, možná vzpomínka, která se nechce vzdát. Ale i tak se usmívám. Protože bolest po tobě už není ranou, ale důkazem, že jsem milovala doopravdy.
Nechci tě ze sebe vymazat. Nechci zapomenout, jaké to je dýchat s někým v jednom rytmu. Chci, aby tvůj dotek zůstal, ne jako pouto, ale jako připomínka, že umím otevřít srdce dokořán.
Když bolest začne chutnat po síle
Zlomila jsem se mnohokrát. V každém pádu jsem hledala něco, co by mě zachránilo. Ale nikdo nepřijde, dokud se nenaučíš zachránit sama. Když jsem se to naučila, svět se začal měnit. Přestala jsem tě vinit. Za všechno, co bylo i nebylo.
Chodím bosá po mokré trávě, dýchám déšť, směju se nahlas a tančím bez hudby. Každý nádech je teď důkazem, že i z rozbitých kousků se dá postavit nový příběh. A každý výdech je tichým poděkováním za to, že jsem si dovolila přežít tě.
Bolest už není mým nepřítelem. Je jen otiskem něčeho krásného, co skončilo. A v tom otisku roste síla. Ta, která mě vede dál.
Až mi zůstaneš pod kůží
Když si někdy večer přejedu prsty po rameni, kde ses mě kdysi dotkl, ucítím teplo. Ne tvoje, ale svoje. Protože jsi ve mně zůstal — ne jako muž, ale jako zkušenost, která mě naučila milovat hlouběji.
Už tě nehledám. Ale vím, že kdyby ses někde mezi vdechem a výdechem znovu objevil, poznala bych tě. Ne proto, že bych tě chtěla zpátky, ale proto, že bych ti s klidem dokázala říct:
„Děkuju. Zůstal jsi mi pod kůží. A díky tomu už nikdy neztratím sebe.“
Nela Jandová