Píšu ti dnes, když slunce zapadá dřív než včera, a vítr má chuť konce. Ne proto, že bych chtěla znovu otevírat, co už bylo, ale protože ten západ má v sobě stejnou barvu, jakou měly tvoje oči, když ses naposledy otočil. Sedím u okna, hrnek se studeným čajem na parapetu a papír, který čeká na první slovo. Měla bych psát o nových začátcích, ale tohle je dopis o uzavření. O tom, jak jsem se naučila říkat „děkuju“ i tam, kde jsem dřív šeptala „zůstaň“.
Když se dívám na oblohu, připadá mi, že všechno má svůj rytmus. Láska, bolest, klid i odchod. Nic se neztratí, jen se promění. A já už vím, že i to, co bolelo, mě přivedlo blíž k sobě. Protože pravá láska neskončí, když někdo odejde. Skončí tehdy, když přestaneš cítit. A já cítím pořád. Jinak, tišeji, hlouběji.
Jak se loučí světlo
Byly časy, kdy jsem počítala dny od chvíle, kdy jsi odešel.
První týden byl jako dech bez vzduchu, první měsíc jako zima bez sněhu.
Naučila jsem se žít s tichem, které zůstalo mezi námi, a teprve pak jsem zjistila, že to ticho není prázdné.
Je plné slov, která jsme nikdy nevyslovili, a doteků, které jsme si šetřili na později.
Když dnes vycházím ven, pravá láska mi jde po boku.
Ne v podobě tebe, ale v podobě klidu, který zůstal.
Vím, že všechno, co jsme prožili, mělo smysl — i to, co bolelo.
Protože právě bolest mě naučila vážit si něhy.
A něha, kterou jsi ve mně probudil, žije dál.
Už nečeká, že ji někdo zachrání.
Ona zachraňuje mě.
Ticho, které umí odpouštět
Když jsem tě naposledy viděla, nemluvili jsme.
Jen jsme stáli naproti sobě a dívali se, jako bychom se báli, že každé další slovo něco rozbije.
Ten den jsem pochopila, že odcházení může být i laskavé.
Že pravá láska někdy znamená pustit, ne držet.
Teď vím, že jsme si navzájem dali všechno, co jsme měli.
A zbytek patřil tichu.
To ticho se stalo mým učitelem.
Ukázalo mi, že klid neznamená zapomenout, ale smířit se.
Každé ráno, když otevřu okno, slyším v něm ozvěnu našich rozhovorů.
Už to není výčitka, je to dík.
A já děkuju i tobě.
Za všechno, co jsi byl, i za to, co jsi už nemohl být.
Podzim v duši
Podzim je zvláštní roční doba.
Všechno končí, ale zároveň začíná.
Stromy se svlékají, aby přežily, a já se učím dělat to samé.
Odkládám vrstvy minulosti, které už netřeba nosit.
Některé dny voní tvým parfémem, jiné chutnají novým životem.
Když jdu parkem, cítím, jak se listí mění v popel i v půdu.
A říkám si, že i naše pravá láska se tak proměnila.
Nespálila se, jen se přetvořila.
Už není ohněm, je teplem.
Tichým, vytrvalým, upřímným.
A já jsem vděčná, že i když už nemám tvoje ruce, mám v sobě jejich otisk.
Když se člověk naučí dýchat sám
Byly chvíle, kdy jsem si myslela, že bez tebe nedokážu dýchat.
Ale pak jsem zjistila, že dýchat sama neznamená být sama.
Každý nádech je rozhovor s vesmírem.
Každý výdech je propuštění všeho, co už nemá zůstat.
Pravá láska mě naučila, že nepotřebuji druhého, abych cítila úplnost.
Úplnost přichází, když přestaneš hledat a začneš být.
Když se usměješ, i když nikdo nevidí.
Když si dopřeješ čaj o páté a poděkuješ tichu, že přišlo.
Protože v tom tichu se skrývá všechno, co bylo opravdové.
A když někdy slyším písničku, která patřila nám, neusměju se ze smutku, ale z vděčnosti.
Protože i když nejsi tady, stále jsi součástí mého příběhu.
A to stačí.
Dopis, který nepotřebuje odpověď
Tento dopis možná nikdy neodešlu.
Možná zůstane složený v krabici s ostatními, které jsem psala, když se mi stýskalo.
Ale tenhle je jiný.
Tenhle píšu z místa, kde už nic nechci změnit.
Kde už žádné „proč“ nezní jako výčitka.
Jen jako součást cesty.
Kdyby ses někdy vrátil, nepoznal bys mě.
Ale možná bys poznal ten klid v očích.
Ten, který jsi pomohl najít, aniž bys o tom věděl.
A kdyby ses usmál, usmála bych se taky.
Ne ze smutku, ale z radosti, že jsme kdysi byli dva lidé, kteří se našli v chaosu světa.
A že to, co jsme si dali, nezmizelo s časem.
Jen se přetvořilo v pokoj, který se ve mně usadil natrvalo.
Závěrečné ticho
Vím, že už ti nebudu psát další dopis.
Ne proto, že by nebylo co říct, ale proto, že všechno podstatné už bylo řečeno.
Každé slovo teď patří jiným dnům, jiným lidem, jiným dechům.
Ale tohle jedno — děkuju — zůstává jen pro tebe.
Protože ty jsi byl začátek i lekce.
Být milována znamená otevřít se, i když to bolí.
A pravá láska znamená zůstat vděčná i po konci.
A tak tě pouštím.
Ne do tmy, ale do světla.
Protože právě tam, kde světlo začíná, vím, že zůstaneš.
A já zůstanu taky — v klidu, v tichu, v sobě.
Nela Jandová