Tenhle dopis o lásce píšu dnes, tady a teď. Nepíšu ho z nostalgie ani ze smutku. Píšu ho proto, že cítím klid, radost a něhu, které chci pojmenovat. Láska ke mně přišla přirozeně. Nepřevrátila mi život. Jen ho rozsvítila. A já si ten pocit chci uchovat slovy.
Začala jsem psát, protože se usmívám
Sedím u stolu, mám otevřené okno a v místnosti voní čerstvý vzduch. Usmívám se bez důvodu. Nebo vlastně s důvodem, který nepotřebuje vysvětlení. Myslím na tebe. Ne tím bouřlivým způsobem, který mě dřív vyčerpával. Myslím na tebe klidně. S lehkostí.
Tenhle dopis o lásce vzniká z obyčejných chvil. Z toho, jak se těším, až se uvidíme, z toho, jak mi stačí vědět, že jsi někde blízko, i když spolu zrovna nemluvíme, z pocitu, že všechno plyne tak, jak má.
Líbí se mi, jak spolu mluvíme
Když si povídáme, necítím tlak. Nemám potřebu hledat správná slova. Říkám věci tak, jak mi přijdou na mysl. A ty posloucháš. Opravdu posloucháš. Nečekáš, až přijdeš na řadu. Vnímáš mě.
Líbí se mi, že se smějeme stejným maličkostem. Že si rozumíme i v tichu. Že mi občas stačí tvůj pohled, abych věděla, že jsme naladění na stejnou vlnu.
V tomhle dopise o lásce ti chci říct, že právě tahle jednoduchost pro mě znamená víc než velká gesta.
Doteky, které přicházejí přirozeně
Když se mě dotkneš, cítím jistotu. Nechytáš mě proto, abys mě držel. Chytáš mě proto, že se mnou chceš být. Vezmeš mě za ruku, když jdeme vedle sebe. Obejmeš mě, když se loučíme. Ty doteky nepůsobí jako slib. Působí jako přítomnost.
Moje tělo na ně reaguje klidem. Uvolním se. Přestanu přemýšlet. Jen jsem. A vím, že právě v těch chvílích vzniká láska, která má pevné základy.
Všední dny, které mají chuť
Začala jsem mít ráda obyčejné dny ještě víc než dřív. Těším se na ranní zprávy. Na krátká setkání. Na večery, kdy spolu jen sedíme a mluvíme o tom, co se stalo.
Tenhle dopis o lásce píšu i proto, že jsem pochopila jednu věc. Nemusím čekat na výjimečné okamžiky, abych se cítila šťastná. Stačí mi vědomí, že sdílím život s někým, kdo se mnou kráčí stejným tempem.
Jak se vedle tebe měním
Vedle tebe se směju víc. Dívám se na sebe laskavěji. Přestala jsem na sebe tlačit. Nehoním se za představami, jak by věci měly vypadat. Vychutnávám si to, jaké jsou.
Uvědomuji si, že láska mě nemá nutit ke změně. Má mi dát prostor růst. A přesně to se děje. Cítím se jistější. Otevřenější. Klidnější.
Tenhle dopis o lásce je i poděkováním. Ne za to, že jsi dokonalý. Ale za to, že jsi opravdový.
To, co si chci uchovat
Chci si uchovat pocit, že nemusím nic skrývat. Že mohu říct, co cítím. Že mohu mlčet, když nechci mluvit. Chci si pamatovat ten klid, který mezi námi vzniká, když se na sebe jen díváme.
Vím, že láska se může vyvíjet. Může se proměňovat. Ale ten základ, který teď cítím, má pro mě velkou hodnotu. A právě proto tenhle dopis o lásce existuje.
Dnes stačí to, co je
Nepíšu o budoucnosti. Nepíšu o slibech. Píšu o dnešku. O tom, že se cítím dobře, o tom, že se usmívám, o tom, že láska může být jednoduchá a přesto hluboká.
A jestli si z tohohle dopisu vezmu jednu větu, pak tuhle:
Láska, kterou cítím dnes, mi dává smysl. A to mi stačí.
Maruška Slavíčková 
