Existují okamžiky, které změní celý tón dne, týdne, někdy i života. Ne dramaticky, ne bouřlivě, jen tak tiše – jako když někdo zvýrazní slovo v knize, které jste předtím přehlíželi. A přesně takový byl okamžik, kdy se mě poprvé dotkl. Byl to dotek, který neměl v úmyslu nic slíbit, a přesto se mnou zůstal. Byl to dotek, který by jiný člověk zapomněl ještě tentýž večer, ale mně změnil celé srdce.
Nečekané ráno, které mě nastavilo směrem k němu
Ten den jsem se probudila s pocitem, že něco přijde. Nevím proč. Nebyl to žádný velký instinkt, spíš jen jemné brnění pod kůží, jako když se žena probudí o pár sekund dřív, než zazvoní budík.
Připravovala jsem si kávu a všimla jsem si, že se usmívám. Ne kvůli něčemu konkrétnímu. Jen proto, že svět působil lehčí.
Vzala jsem si lehký kabát, i když bylo ještě chladno, a rozhodla jsem se jít pěšky. Potřebovala jsem cítit čerstvý vzduch na tváři. A možná jsem potřebovala i pocit, že se na mě ten den může stát něco krásného.
Když jsem míjela místo, kde jsme se před týdnem náhodně potkali, trochu mi poskočilo srdce. Nečekala jsem ho tam. Ale když jsem se rozhlédla, byl přesně tam. Seděl na lavičce, přesně jako tehdy. Stejné místo. Stejný úsměv. Jako by si mě svět na chvíli chtěl namalovat zpátky do jeho života.
„Ahoj,“ řekl tiše, když jsem se přiblížila.
A já měla pocit, že jsem celý týden čekala jen na to jedno slovo.
Jak blízko musí být člověk, aby ho cítila i duše?
Sedla jsem si vedle něj. Ne příliš blízko. Ale ani moc daleko. Jen tak akorát. Cítila jsem teplo jeho ramene a jemnou vůni, která byla směsí ranní kávy, čistého vzduchu a něčeho, co bylo čistě jeho.
Povídali jsme si o obyčejných věcech – o práci, o plánech na víkend, o tom, jak mu nečekaně pršelo do tašky, když šel včera z obchodu. Smáli jsme se, ale byly tam i chvíle ticha. A ta nebyla nepříjemná. Byla to ticha dvou lidí, kteří se slyší i beze slov.
Najednou jsem si všimla, jak se na mě dívá. Ne tak, jako se dívají lidé, kteří chtějí okouzlit. Dívá se na mě… pozorně. Jako by se chtěl ujistit, že si zapamatuje každý detail mé tváře.
A pak se stalo něco tak nenápadného, že by si toho jiný člověk ani nevšiml.
Položil ruku blízko mé.
Nechal mezi našimi prsty jen pár centimetrů. Ale těch pár centimetrů bylo jako malý vesmír. A já si uvědomila, že celou dobu čekám, jestli ten prostor překleneme my dva, nebo osud.
„Můžu?“ zeptal se najednou.
Jeho hlas byl najednou jiný. Jemnější, hlubší, skoro jako by se bál odmítnutí.
„Ano,“ vydechla jsem.
A pak se dotkl mé ruky.
Dotek, který ve mně probudil něco, co dlouho spalo
Bylo to poprvé, kdy to udělal. Nesnažil se mě držet pevně. Netrval na tom. Jen zavřel prsty kolem mých a nechal je tam, klidně, bezpečně. Nebyl to dotek plný touhy nebo nedočkavosti.
Byl to dotek člověka, který si váží toho, že vás má nablízku.
A právě to mě rozechvělo víc než cokoli jiného.
Jeho ruka byla teplá. Moje byla lehce chladná. A ten rozdíl vytvořil zvláštní rovnováhu.
Najednou jsem cítila, jak se něco v mém těle rozpouští. Napětí, které jsem si ani neuvědomovala. Obava, kterou jsem dlouho nosila. Všechno to začalo odtékat někam pryč.
Cítila jsem se v bezpečí, ale zároveň vzrušeně. Jako by každý kousek mého těla vnímal ten dotek.
A přesto nebyl nijak dramatický.
Byl něžný.
Naprosto přirozený.
A já si uvědomila, že je to poprvé po dlouhé době, kdy mě dotek muže neděsil, ale hladil i uvnitř.
Když ruce mluví víc než slova
Nechala jsem jeho prsty proplést se s mými.
A když se to stalo, naše dlaně si najednou dokonale sedly.
Jako by ta místa, kde se dotýkají, byla udělaná přesně jedna pro druhou.
Seděli jsme tak dlouho. Bez spěchu. Bez potřeby to ukončit. Čas se zpomalil. A já jsem najednou měla pocit, že právě tenhle dotek je začátek něčeho, co bude jednou patřit do těch vzpomínek, které budu chránit.
Podíval se na mě a já měla pocit, že mi vidí hluboko pod kůži.
Ne do minulosti.
Ne do chyb.
Do toho, kým opravdu jsem.
A pak řekl něco, co mě zastavilo úplně:
„Víš… já tě chytil za ruku, ale už delší dobu mám pocit, že mi držíš srdce.“
Nevěděla jsem, co odpovědět. Tak jsem jen stiskla jeho ruku lehce, jemně.
A on se usmál tím tichým, šťastným úsměvem, který jsem si v tu chvíli chtěla zapamatovat navždy.
Cesta, která začala jediným krokem blíž k sobě
Když jsme se zvedli z lavičky, stále jsme se drželi za ruce. A já jsem v tom držení cítila víc než gesto. Cítila jsem slib.
Ne vyslovený.
Ne formální.
Ale živý.
Slib toho, že tenhle člověk chce být součástí mého dne, mého dneška, možná i mých dalších dní.
Šli jsme vedle sebe, pomalu.
Když mě vítr strhl k němu o kousek blíž, jemně mě zachytil kolem pasu. Jen na okamžik. Ale ten okamžik byl jako světlo dopadající mezi stromy.
Cítila jsem, že se mnou zachází jako s někým, kdo si zaslouží pozornost. Něžnost. Lásku.
A já jsem mu to nechala.
Protože někdy stačí jeden dotek, aby žena pochopila, že některé ruce nejsou zvyku nebo touhy.
Některé ruce jsou domovem.
A jeho ruka…
Ta, která se mě poprvé dotkla to ráno…
Ta se stala mým domovem ještě dřív, než jsem to dokázala vyslovit.
[…] jsem ji cítil. Každý večer, když jsem usínal, jsem měl pocit, že je někde blízko.Láska, která je skutečná, nezmizí, když nejsme spolu. Jen se promění.Občas jsem otevřel její […]