Ne všechno, co bolí, musíš vyslovit. Naučila jsem se, že někdy se nejvíc říká v tichu — mezi dvěma nádechy, mezi polibkem, který se nikdy nestal, a pohledem, který řekl všechno. Dlouho jsem měla pocit, že láska musí být hluk, výbuch, plamen. Ale až když jsi odešel, zjistila jsem, že někdy je největší síla v tom, když se naučíš mlčet — a přesto zůstat.
Když přestaneš bojovat se vzduchem
Dřív jsem se snažila všechno pochopit. Každou tvou větu, každé gesto. Hledala jsem význam i tam, kde žádný nebyl.
Večer jsem si v hlavě přehrávala rozhovory, které jsme nikdy neměli, a psala dopisy, které jsem nikdy neposlala.
Myslela jsem si, že když pochopím, proč jsi odešel, přestane to bolet. Nepřestalo.
Až jedno ráno jsem se probudila a jen ležela. Dlouho. Dýchala jsem pomalu, cítila jsem svůj dech, teplo z peřiny, chlad podlahy pod nohama. Všechno bylo stejné — jen já ne.
Poprvé jsem nic nevysvětlovala, neobhajovala, nepřemýšlela. Jen jsem byla.
Ticho, které mě dřív dusilo, se změnilo v prostor, kam se vejde všechno. Slzy, smích i klid.
Tehdy jsem pochopila, že boj s tím, co už se stalo, mi jen bere sílu. A že skutečný dech nezačíná plicemi, ale rozhodnutím přestat se dusit minulostí.
Když se tělo probouzí do světla
Můj život se pomalu měnil. Znovu jsem se dotkla svých vlasů, jen tak, z rozmaru. Znovu jsem se usmála na svůj odraz v okně. Nebylo to vítězství. Byla to přítomnost.
Najednou jsem si všímala vůní, barev, chvění světla na zdi. Všechno, co jsem dřív brala jako samozřejmost, se stalo malým zázrakem.
Jednoho dne jsem se při chůzi zastavila a zhluboka se nadechla. Bylo to obyčejné, a přitom to bylo všechno.
Vzduch voněl jarem, mokrou hlínou a prachem po dešti. Cítila jsem, jak se mi tělo naplňuje teplem, jak se probouzí, jak znovu žije.
V tu chvíli jsem si uvědomila, že láska není o tom, co zůstane po druhém člověku, ale co zůstane v tobě.
Když si dovolíš být nechráněná
Kdysi jsem se bála ukazovat, co cítím. Bála jsem se, že když dám všechno, zůstanu prázdná. Teď vím, že prázdnota není absence — je to prostor pro něco nového.
Někdy musíš spadnout, aby ses zvedla jinak.
Seděla jsem večer na balkoně, vítr mi cuchal vlasy, a já psala dopis. Ne tobě, ale sobě. Psala jsem o věcech, které jsem si nikdy nedovolila přiznat.
O tom, jak jsem někdy slabá, jak potřebuju obejmout, jak mě unavuje být tou, která všechno zvládne.
A když jsem dopsala, ucítila jsem úlevu. Ne proto, že by se něco vyřešilo, ale proto, že jsem to konečně vyslovila — i když jen pro sebe.
Když se naučíš odpouštět
Odpouštím ti. Ne proto, že by sis to zasloužil, ale protože už nechci žít s rukama sevřenýma kolem bolesti.
Odpouštím sobě za všechna sbohem, která jsem neřekla nahlas. Za chvíle, kdy jsem věděla, že se ztrácíš, a stejně jsem ti nechala dlaně v klíně.
Odpustit neznamená zapomenout. Znamená to přestat nést. Přestat bránit srdci, aby znovu tlouklo. A když se to stane, svět zjemní.
Všimneš si, že i déšť má rytmus, který ti připomíná dech. Že každá rána má nový odstín světla. Že život tě pořád volá — jen jiným hlasem.
Když se ticho promění v píseň
Dnes už nemluvím o tobě často. Ne proto, že bych zapomněla, ale protože už nepotřebuju vysvětlovat, co jsme byli.
Vím, že všechno mělo smysl — i konce, i pády, i ticho.
Když si večer lehnu, poslouchám svůj dech. Pomalu, klidně, jistě.
A vím, že právě v tom tichu, které kdysi bolelo, se dnes rodí můj klid.
Když zavřu oči, nevidím tebe. Vidím světlo, které zůstalo po tobě.
A to světlo už nepatří nám, ale mně.
Maruška Slavíčková