Nikdy jsem nevěřil, že existuje láska, která se zrodí dřív, než zazní první slovo. A přesto – když jsem Tě poprvé spatřil, svět se na chvíli zastavil. Cítil jsem, že Tě mé srdce zná dávno, i když rozum se bránil uvěřit. Nebyla jsi jen krásná – byla jsi klid, světlo, dech. Něco v tobě mi připomnělo domov, který jsem hledal celý život.
Když se duše poznají dřív než oči
Byl to obyčejný den. Lidé spěchali, město dýchalo svým hlukem a já se v tom všem ztrácel. A pak ses objevila ty. Nepřišla jsi s fanfárami ani s dramatem – jen tak, s přirozeností, kterou člověk cítí jen jednou. Tvůj pohled se dotkl mého a v tu chvíli všechno ostatní přestalo být důležité.
Byla jsi jiná. Všechno na tobě mě fascinovalo – způsob, jakým ses smála, jak sis zastrčila pramen vlasů za ucho, jak ses dívala, když jsi poslouchala. Měla jsi v sobě klid i bouři zároveň, něhu i sílu. A já jsem si přál, aby ten okamžik nikdy neskončil.
Mlčení, které mluví
Byli jsme spolu a nemluvili. Stačil pohled, pohnutí rtů, dech, který se dotkl mé tváře. Ticho mezi námi mělo větší hloubku než jakákoliv věta. V tom tichu bylo všechno – porozumění, důvěra, přitažlivost, i křehkost, kterou si člověk chrání v nejhlubším koutku duše.
Tvá dlaň se dotkla mé a ten dotek měl sílu bouře i jemnost peří. Cítil jsem, jak se mezi námi rozprostírá cosi nedefinovatelného – jako by se spojily dva světy, které se konečně našly.
Některé duše prostě patří k sobě, i kdyby je rozdělila vzdálenost, čas nebo osud.
Když láska bolí, ale stojí za to
Byly dny, kdy jsem tě nemohl mít po svém boku. Dny, kdy ticho bolela víc než slova, a kdy jsem tě hledal ve všem, co mi zůstalo – v písních, ve vůni, ve snech.
Ale i v té bolesti bylo něco krásného. Protože bolí jen to, na čem ti opravdu záleží.
Naučil jsem se žít s myšlenkou, že tě nemohu držet, ale mohu tě cítit. Že tě nemohu vidět, ale mohu tě milovat. Každý den, znovu a znovu.
Vzpomínky na Tebe nejsou minulostí – jsou přítomností, která dýchá v každém mém kroku.
Dopis, který nikdy nezmizí
Kdybych Ti mohl napsat dopis, začal by slovy: Chybíš mi. Ale vím, že by to bylo málo. Protože Tvoje nepřítomnost není jen prázdné místo – je to ticho, které mě učí poslouchat vlastní srdce.
Někdy ho slyším jasně – jak tiše opakuje tvoje jméno.
Psával jsem ti dopisy, které jsem nikdy neodeslal. Každý řádek byl jako modlitba za návrat. Měl jsem strach, že slova jsou příliš slabá, aby unesla to, co cítím. A tak jsem raději psal dál – ne proto, abys je četla, ale abych nezapomněl, že existuješ.
Tvoje přítomnost zůstala v mé duši jako otisk, který se nedá smazat. A já vím, že některé lásky neodchází, i když lidé ano.
Až se naše cesty znovu zkříží
Přemýšlím, jaké to bude, až Tě znovu uvidím. Možná náhodou, v davu, mezi neznámými tvářemi. Možná si mě nevšimneš. Ale já poznám ten pohled. Ty oči, které se jednou dotkly mých, se nedají zapomenout.
A i kdybychom už nikdy nepromluvili, budu Ti vděčný. Protože jsi mi ukázala, že láska nemusí trvat věčně, aby byla skutečná.
Dala jsi mi víc, než jsem kdy čekal – naučila jsi mě cítit, důvěřovat, odpouštět. A i kdybych měl zůstat jen s tím, co bylo, vím, že to stálo za to.
Teď, když se dívám zpět, chápu, že nejtěžší není milovat, ale přijmout, že ne všechno, co milujeme, můžeme mít. Ale právě v tom spočívá kouzlo.
Protože opravdová láska se neměří časem, ani tím, kolik nocí jsme spolu strávili. Měří se tím, co v nás zůstane, když se všechno ostatní rozpadne.
A ty jsi ve mně zůstala. Ve všech tichých večerech, v každém dechu, v každém verši, který píšu.
Možná už nejsi po mém boku, ale jsi v každé mé myšlence.
A dokud dýchám, budeš mou písní, která nikdy nekončí.
Nela Jandová