Tenhle text píšu o pocitu, který mě provází čím dál častěji. Říkám mu láska, která mi dává klid. Ne proto, že by byl tichý nebo nenápadný, ale proto, že ve mně nevyvolává chaos. Když na něj myslím, dýchá se mi lehčeji. A právě ten klid je pro mě dnes tím nejkrásnějším projevem lásky.
Ráno, kdy jsem se probudila bez spěchu
Otevřela jsem oči a neměla jsem potřebu hned vstávat. Ležela jsem chvíli v posteli a vnímala ticho. Ne to prázdné, ale to příjemné, které dovolí myšlenkám plynout. V hlavě se mi objevil jeho obraz a já jsem se usmála.
Nepřepadla mě nervozita. Neptala jsem se, co bude dál. Prostě jsem cítila, že je mi dobře. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že přesně takhle na mě působí láska, která mi dává klid. Nechává mě být. Nezrychluje mě. Netlačí.
Rozhovory, po kterých se cítím lehčí
Když spolu mluvíme, nemusím se obhajovat. Říkám, co cítím, a vím, že mě poslouchá. Nesnaží se mě opravovat ani přesvědčovat. Jen se zajímá. A to mi stačí.
Často si povídáme o obyčejných věcech. O dni, o myšlenkách, o plánech, které nemusí vyjít. Ty rozhovory mě neunavují. Naopak. Dodávají mi energii. Po každém z nich mám pocit, že jsem o kousek víc sama sebou.
V těch chvílích si znovu uvědomuji, že láska, která mi dává klid, se rodí z porozumění, ne z dramatu.
Doteky, které uklidňují
Když mě obejme, necítím napětí. Jeho náruč mi nabízí prostor k uvolnění. Opřu se o něj a nechám tělo povolit. Ty doteky nepůsobí naléhavě. Nevyžadují reakci. Prostě jsou.
Jednou jsme seděli vedle sebe a drželi se za ruce. Mlčeli jsme. A přesto jsem měla pocit, že si říkáme všechno důležité. Ten jednoduchý okamžik mi připomněl, že blízkost nemusí být hlasitá, aby byla silná.
Jak se mění můj pohled na vztahy
Dřív jsem si myslela, že láska musí bolet, aby měla hloubku. Že musí přijít s nejistotou, aby byla opravdová. Dnes to vidím jinak. Vedle něj jsem pochopila, že klid není nuda. Klid je důvěra.
Přestala jsem hledat skryté významy. Přestala jsem se bát ticha. Začala jsem si vážit jednoduchosti. A právě v té jednoduchosti nacházím sílu.
Láska, která mi dává klid, mě učí zpomalit. Vnímat přítomnost. Užívat si to, co je.
Večery, kdy se nic nemusí stát
Naše večery často vypadají obyčejně. Sedíme spolu, pijeme čaj nebo víno, povídáme si. Někdy jen mlčíme a díváme se ven. Nemáme potřebu ty chvíle vyplňovat.
A právě tehdy cítím, jak se ve mně něco usazuje. Pocit bezpečí. Jistota, že nemusím hrát žádnou roli. Že mě někdo přijímá takovou, jaká jsem.
Tyhle večery mě léčí víc než jakákoli slova.
Co si z toho chci ponechat
Chci si uchovat ten klid. Ten pocit, že láska nemusí být složitá. Že může být laskavá, otevřená a přirozená. Chci si pamatovat, že vztah má podporovat, ne vyčerpávat.
Láska, která mi dává klid, mi připomíná, že největší hodnotu má přítomnost. A že právě v ní se cítím nejvíc živá.
Dnes vím, co chci cítit
Nepotřebuji sliby ani velká gesta. Stačí mi vědět, že se vedle někoho mohu nadechnout. Že mohu zpomalit. Že mohu být sama sebou.
A pokud se mě někdo zeptá, jak poznám, že miluji, odpovím jednoduše:
Poznám to podle klidu, který cítím.
Protože láska, která mi dává klid, je přesně ta, kterou jsem hledala.
Maruška Slavíčková 
