Říká se, že první rána rozhodují. Že když se vedle někoho probudíš a chceš, aby zůstal, je to znamení. Možná to není vědecké, ale já jsem to začala cítit v každé buňce svého těla.
Spala jsem málo. Ne proto, že by mě něco rušilo — právě naopak. Byla jsem až příliš vzhůru uvnitř. Převalovala jsem se mezi myšlenkami na polibek, který ve mně ještě pořád hořel, a na tu jemnou jistotu, která se mi rozlila pod kůží. Ještě nikdy předtím jsem neusínala s tak příjemným druhem nervozity.
Ráno jsem se probudila dřív než budík. Přála jsem si, aby mi napsal zprávu ještě před první kávou. Jen malou. Něco jako „Dobré ráno“. Větu, která by se mě dotkla stejně jako jeho ruka, když mě držel za prsty v planetáriu.
A když telefon zavibroval, dřív než jsem si stihla popřát odvahu žít, věděla jsem, že to není náhoda.
„Je ráno a myslel jsem na tebe první.“
A já jsem se poprvé za dlouhou dobu probudila štěstím.
Káva, která chutná jinak, když ti někdo chybí
Celý den jsem měla pocit, že se stalo něco velkého. Ne hlučného. Jen skutečného. Dělala jsem všechno jako vždycky — pracovala, přecházela z místnosti do místnosti, listovala knihou. A přesto jsem cítila, že svět má o odstín víc barev.
Napsal mi, že by mě rád viděl. A já jsem si uvědomila, že nechci čekat dlouho. Nebyla to rychlost, která by mě zneklidnila. Byl to rytmus dvou srdcí, která si náhle rozumí.
Domluvili jsme se na další setkání. Šel mi naproti. Jakmile jsem ho uviděla, usmál se tak, jako by se mu právě splnilo něco nečekaného. A já se přistihla, jak se mi zachvěje žaludek — důkaz, že mi není jedno.
„Máš čas na kávu?“ zeptal se.
Měla jsem čas na něj.
Seděli jsme u okna a pozorovali svět, který spěchal dál. On ne. Já ne. S každým douškem jsem cítila, že ochutnávám něco nového — pocit, že nejsem na světě sama.
„Působíš jako někdo, komu se dá věřit,“ řekl tichým, ale jasným hlasem.
„Možná se to teprve učím,“ přiznala jsem.
„Tak to budeme trénovat spolu,“ usmál se.
A mně se v hrudi znovu rozsvítilo světlo.
Nevinná gesta, co otevírají dveře do duše
Byl pozorný. Vnímal, kde se zastaví můj pohled. Vnímal, kdy se nadechnu hlouběji, než bych chtěla. Lehce mě dlaní vedl ulicemi města, jako by znal cestu k něčemu, co je větší než obyčejná náhoda.
U jednoho stánku koupil květinu. Ne červenou růži, jak to bývá ve filmech. Drobnou světle žlutou gerberu.
„Je to tvoje barva,“ řekl.
„Proč?“
„Protože v sobě nese slunce, které možná sama nevidíš.“
Tak jsem ji držela jako poklad, přitisknutou k srdci, které uvěřilo o krok víc.
Na lavičce v parku si ke mně sedl blíž. Ne rychle. Ne nenasytně. Jen blíž. Tak, aby mi naznačil, že se vedle něj můžu opřít a nic se nezhroutí.
A já opřela rameno o jeho. Cítila jsem, jak se napětí z mých ramen pomalu rozpouští.
Jak kdyby někdo řekl: „Jsi v bezpečí.“
Pohledy, které mluví dřív než slova
Když otočil tvář ke mně, spatřila jsem v jeho očích něco, co jsem dlouho neviděla: opravdový zájem. Žádnou hru. Žádné dokazování. Jen člověka, který je rád, že jsem tady.
„Bojuji s tím, jak moc tě chci políbit,“ přiznal.
„A proč to neuděláš?“ usmála jsem se.
„Protože aby to bylo správně, musíš to chtít taky.“
Podívala jsem se na jeho rty.
A pak jsem řekla: „Udělala jsem krok blíž už včera. Dnes můžeš ty.“
Jako by na to jen čekal.
Když mě políbil, tentokrát už bez váhání, v mých žilách se rozběhl život. Takový, který jsem nechala dlouho spát.
Byla jsem přítomná. Celá.
A poprvé bez strachu.
Jsem připravená otevřít dveře
Cestou domů mě držel za ruku.
Nepouštěl. A já nechtěla, aby to skončilo.
Chodila jsem ulicemi, které najednou nebyly jen tiché kulisy mých dní. Byly svědky toho, že se mi uprostřed obyčejného života začalo něco krásného dít.
V hlavě mi zněla jediná věta:
„Možná to není náhoda. Možná je to odpověď.“
Když se večer ozval znovu, už jsem se usmívala ještě předtím, než jsem přečetla první slovo.
„Jsi pro mě radost,“ napsal.
A já si dovolila napsat:
„A ty jsi pro mě nový dech.“
Možná přijdou dny, kdy si to budeme připomínat víc než dnes.
Možná budeme bojovat se strachem, který se občas vrátí.
Ale já už nezavřu dveře, které se právě otevřely.
Protože láska, která přichází potichu, může být ta nejhlasitější, jakou život nabídne.
A já jsem konečně připravená, aby zůstala.