Tenhle romantický večer jsem si představovala už od rána. Ne proto, že by měl být dokonalý, ale proto, že jsem věděla, s kým ho strávím. Myšlenka na něj mě provázela při každé drobnosti, kterou jsem během dne dělala. A s každou další hodinou jsem cítila, jak se ve mně usazuje příjemné očekávání. Přesně tak začal romantický večer, na který jsem se těšila celý den.
Den, který plynul pomaleji než obvykle
Probudila jsem se s úsměvem. Ne tím ospalým, ale opravdovým. Hned první myšlenka patřila jemu. Věděla jsem, že se večer uvidíme, a to mi úplně stačilo. Nemusela jsem se honit. Nemusela jsem nic urychlovat. Den měl jasný bod, ke kterému směřoval.
Během práce jsem se několikrát přistihla, že se zasním. Vzpomněla jsem si na jeho pohled, na tón jeho hlasu, na způsob, jakým se ke mně naklání, když mi chce něco říct. Každá ta vzpomínka mi připomněla, proč se na ten romantický večer tolik těším.
Příprava, která nebyla o dokonalosti
Když jsem se chystala, neřešila jsem, jak zapůsobím. Vybrala jsem si šaty, ve kterých se cítím dobře. Upravila jsem si vlasy tak, jak to mám ráda. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a usmála se. Ne kvůli obrazu, ale kvůli pocitu.
Chtěla jsem přijít taková, jaká jsem. Otevřená. Klidná. Naladěná. Věděla jsem, že ten romantický večer nebude o efektech, ale o blízkosti. A přesně to jsem si přála.
Okamžik, kdy jsem ho uviděla
Čekal na mě na místě, kde jsme se domluvili. Když jsem se přiblížila, zvedl hlavu a jeho úsměv mě zahřál. Ten úsměv jsem znala. Patřil jen mně. Přivítal mě obejmutím, které bylo pevné a přitom jemné.
„Těšil jsem se,“ řekl tiše.
A já jsem mu odpověděla stejnými slovy. Protože to byla pravda.
V tu chvíli začal romantický večer doopravdy. Ne v restauraci, ne u stolu, ale v tom okamžiku, kdy jsme se na sebe podívali a věděli, že jsme rádi spolu.
Společný čas, který měl chuť
Seděli jsme u stolu, povídali si a smáli se. Povídali jsme si o dni, o maličkostech, o věcech, které nás napadaly jen tak. Nepotřebovali jsme program. Stačilo nám být spolu.
Všimla jsem si, jak mě poslouchá. Jak reaguje na to, co říkám. Jak se ke mně občas nakloní a dotkne se mé ruky. Ty doteky nebyly náhodné. Nesly v sobě zájem a něhu.
Ten romantický večer plynul přirozeně. Bez tlaku. Bez přetvářky. Každá minuta měla své místo.
Procházka, která vše ještě zpomalila
Po večeři jsme se vydali na krátkou procházku. Město bylo klidné a světla lamp vytvářela měkkou atmosféru. Vzal mě za ruku a já jsem ji neodtáhla. Šla jsem vedle něj a cítila, jak se mi krok přizpůsobuje jeho tempu.
„Mám rád tyhle chvíle,“ řekl.
„Já taky,“ odpověděla jsem bez váhání.
V tu chvíli jsem si uvědomila, že romantický večer nemusí být plný velkých slov. Stačí jednoduchá věta, která zazní ve správný čas.
Blízkost, která zůstává
Když jsme se loučili, objal mě a nechal mě v tom objetí o vteřinu déle. Podíval se mi do očí a já jsem cítila, že ten večer v nás zůstane. Ne jako vzpomínka, ale jako pocit.
Cestou domů jsem se znovu usmívala. Ne proto, že by se stalo něco výjimečného. Ale proto, že se stalo něco skutečného. Romantický večer, na který se celý den těším, mi připomíná, že štěstí se často skrývá v obyčejné blízkosti.
A právě proto se na další takový večer znovu těším.
Maruška Slavíčková 
