Každou noc, když se svět ponoří do ticha, tě cítím blízko. Není to sen, který by klamal, ale přítomnost, která dýchá mezi řádky mého spánku. Tam, kde končí den, začíná prostor, kde se znovu setkáváme — beze slov, beze strachu, jen v nádechu, který znám nazpaměť.
Nevím, jestli tě ještě někdy uvidím, ale vím, že věčná láska neumí odejít. Jen se převlékne do ticha a čeká, až ji znovu rozpoznám.
Když se sny stanou útočištěm
Někdy se mi zdá, že tě vidím sedět na staré lavičce u řeky. Máš na sobě ten kabát, který voněl po dešti, a díváš se do dálky. Nic neříkáš. Jen čekáš. A já k tobě jdu — pomalu, jako by každý krok byl modlitbou. Když tě pohladím po tváři, svět se zastaví. Všechno, co bolelo, ztichne.
Ve snech nejsou žádné vzdálenosti. Jen klid. Jen dotek, který říká víc než všechna slova, co jsme kdy vyslovili.
Probudím se s úsměvem a vlasy stále voní po dešti. Vím, že jsi byl tady. Možná jen na okamžik, možná jen jako ozvěna, ale byl jsi. A já už se neptám, jestli je to skutečné. Věčná láska nepotřebuje důkazy. Stačí, že hřeje. Stačí, že trvá.
Čas, který nám zůstal v dlaních
Čas je zvláštní. Odebírá nám dny, ale dává hloubku.
Když si vzpomenu na tebe, už necítím ztrátu. Cítím dar.
Dar toho, že jsem tě mohla milovat. Dar toho, že se ta láska vryla do mé kůže tak, že ji cítím i po letech.
Byly chvíle, kdy jsem tě chtěla vymazat — jako kapitolu, kterou čtenář přeskočí. Ale pak jsem pochopila, že právě ty řádky, které bolí, dělají příběh skutečným.
Každý úsměv, který jsem s tebou žila, se mi vrací v jiných tvářích. Každé tvoje slovo zní, když mluvím o něze.
Věčná láska se neuzavírá koncem. Jen přechází do jiné podoby. Do ticha, do světla, do jemného chvění, které ucítíš, když tě někdo obejme zevnitř.
Tam, kde se duše dotýkají
Někdy mám pocit, že tě cítím i ve dne.
V pohybu větví, které se sklánějí pod větrem, v teple šálku, který držím v rukou, v písni, která zní z dálky.
Jsi všude tam, kde je klid. Tam, kde se svět nezrychluje.
A já už vím, že věčná láska nemá hranice — žije v duši, která ji dokáže udržet.
Pamatuješ, jak jsi mi říkával, že čas není náš nepřítel, ale průvodce? Dlouho jsem tomu nerozuměla.
Teď, když se ohlížím, vidím, že jsi měl pravdu. Čas mě dovedl zpět k sobě. Naučil mě milovat i bez přítomnosti, odpouštět bez omluvy a věřit beze strachu.
Když se na sebe dívám do zrcadla, poznávám v očích klid, který jsi ve mně zanechal.
A vím, že jsi ve mně zůstal — ne jako minulost, ale jako tichý dech, který mě učí dýchat znovu.
Láska, která se už nebojí
Dřív jsem měla strach, že tě ztratím.
Držela jsem vzpomínky pevně, jako by mi mohly uniknout mezi prsty.
Ale věčná láska se neztrácí, když pustíš.
Zůstává právě tehdy, když dovolíš, aby byla svobodná.
A tak tě nechávám jít – ne z bolesti, ale z vděčnosti.
Protože teprve když jsem tě přestala hledat, našla jsem tě znovu – v sobě.
Láska není pouto. Je to prostor, kde si navzájem dovolíme růst.
A já už nepotřebuju držet tvoji ruku, abych věděla, že jsi tu.
Když večer usínám, dívám se z okna na oblohu. Někde mezi hvězdami vím, že jsi.
A pokaždé, když padá světlo do pokoje, šeptám: Děkuju.
Za to, že jsi přišel, i za to, že jsi odešel.
Za to, že jsi mě naučil, že věčná láska není o tom být spolu, ale o tom zůstat v sobě navzájem.
Dopis z jiné roviny
Kdybych ti mohla poslat dopis, napsala bych jen pár slov:
„Jsem v pořádku. A doufám, že i ty.“
Už bych nepsala o bolesti, o tom, co bylo a co chybí.
Napsala bych, že láska, kterou jsme měli, nezmizela.
Že dýchá pokaždé, když se směju, když pomáhám, když odpouštím.
Že se stala mou součástí – ne vzpomínkou, ale způsobem, jak se dívám na svět.
Někdy mám pocit, že tě slyším odpovídat. Ne hlasem, ale v myšlence, která projde hlavou a pohladí srdce.
„Já vím,“ říká. „Bylo to skutečné.“
A já se usměju. Protože to stačí.
Až se znovu setkáme
Možná v jiném čase. Možná v jiném světě.
Ale duše, které se jednou poznaly, se poznají vždy.
Až se to stane, nebudu potřebovat otázky. Jen se na tebe podívám a řeknu:
„Ty jsi ten, o kom jsem snila, když jsem se učila milovat z dálky.“
A ty pochopíš. Protože věčná láska nepotřebuje překlad.
Teď už vím, že naše příběhy nekončí. Jen se proměňují.
A i když tě dnes vidím jen ve snech, cítím, že to stačí.
Protože sen je někdy nejčistší způsob, jak se dotknout duše toho, koho miluješ.
A tak dnes usínám s klidem.
Nečekám zázrak, jen děkuju za to, že jsi kdysi existoval v mém světě –
a že díky tobě ten svět nikdy nepřestal být krásný.