Každé ráno, když svět ještě neví, zda se probudí do dne nebo zůstane ve tmě noci, cítím tě. Není to sen, ani vzpomínka. Je to něco mezi — tichý prostor, kde čas přestává být hranicí a duše se dotýkají bez potřeby slov.
Někdy mám pocit, že tam, v tom světle mezi tmou a ránem, žijeme dál. Bez bolestí, bez očekávání, jen s klidem, který jsme si nedokázali dopřát, dokud jsme byli spolu. A i když se už dávno neznáme po jméně, věčná láska si nás pořád pamatuje.
Setkání, které mělo být
Potkali jsme se v čase, kdy jsem na lásku nevěřila.
Byla jsem unavená, opatrná, naučená chránit si srdce. Ty jsi byl tichý, klidný, s očima, které mluvily dřív než ústa.
Nikdo z nás neplánoval nic velkého. Jen další den, další rozhovor, další kávu v zapadlé kavárně, kde vonělo dřevo a mléčná pěna.
Ale každé tvoje slovo mě otevíralo — pomalu, jistě, bez nátlaku.
A já jsem tehdy poprvé po dlouhé době cítila, že se svět zase točí.
Říkal jsi, že věčná láska není o náhodách, ale o načasování. Že někdy se dva lidé minou, protože nejsou připraveni, a jindy se potkají přesně tehdy, když už si myslí, že to nemá smysl.
A možná právě proto jsme se potkali my.
Dny, které voněly přítomností
Byly dny, kdy se všechno zdálo být jednoduché.
Ráno káva, poledne smích, večer dotek, který se zdržel o pár vteřin déle, než bylo nutné.
Saháš mi na vlasy pokaždé, když mluvím — a já se v tom doteku ztrácím, jako bys prsty rozplétal nejen prameny, ale i všechny mé myšlenky. Bylo v tom něco, co mě vracelo do dětství — jistota, že i když svět praská ve švech, existuje místo, kde je všechno v pořádku.
Lidé kolem nás si mysleli, že jsme obyčejní.
Ale my jsme věděli, že mezi každým pohledem se odehrává příběh, který se nedá vysvětlit.
Byl jsi moje rovnováha. A já tvoje bouře.
Dva protiklady, které se přesto dokázaly setkat uprostřed světla.
Věčná láska nás tehdy obklopila tak přirozeně, že jsme si ani neuvědomili, že ji žijeme.
Léto, které nás změnilo
To léto mělo barvu medu a vůni meruněk.
Chodili jsme bosi po zahradě, smáli se a čas mizel mezi prsty jako písek.
Pamatuju si, jak jsi jednou řekl: „Kdyby svět skončil teď, stačilo by mi, že jsi.“
A já ti neodpověděla, protože jsem věděla, že by žádná slova nebyla dost.
Ale všechno krásné má svůj stín.
Jakmile léto skončilo, začínáme se jeden druhému vzdalovat.
Ne ve zlosti, ne v hádkách — jen pomalu, tiše, jako když den ustupuje noci.
A já jsem pochopila, že věčná láska neznamená zůstat, ale uchovat.
Zachovat čistotu okamžiku, kdy se srdce dotkla srdce, i když to trvalo jen chvilku.
Ticho po tobě
Byly měsíce, kdy jsem s tebou mluvila jen ve snech.
Tam jsi mě bral za ruku, tam jsi šeptal věty, které jsem nikdy neslyšela nahlas.
A když jsem se probudila, měla jsem pocit, že svět má znovu smysl.
Někdo říká, že sny jsou jen výplodem mysli. Já věřím, že jsou dveřmi — do míst, kam si duše chodí odpočinout, když už má dost skutečnosti.
Ve snech jsem tě potkávala v zahradě, kde nikdy nekvetly stejné květy dvakrát.
A ty jsi mi pokaždé říkal to samé: „Nehledej mě venku. Já jsem v tobě.“
Tehdy jsem tomu nerozuměla. Dnes ano.
Věčná láska se neztrácí, když lidé odejdou. Ztrácí se, když zapomeneme, že existuje.
A já nezapomněla.
Když svět znovu dýchá
Trvalo mi roky, než jsem dokázala o tobě mluvit bez bolesti.
Ale dnes, když vyslovím tvoje jméno, zní jinak.
Ne jako výkřik, ale jako píseň.
Ne jako vzpomínka, ale jako dík.
Už tě nehledám v cizích tvářích, už se neohlížím, když někdo voní stejně jako ty.
Už nemusím.
Protože jsi tu — ne v těle, ne v čase, ale v prostoru, který se mi rozsvítí pokaždé, když miluju život.
Když se směju, jsi v tom smíchu.
Když odpouštím, jsi v tom klidu, když ráno otevřu oči a světlo mi dopadne na tvář, cítím tě v tom teple.
A říkám si: „Tak takhle vypadá věčnost.“
Až se znovu potkáme
Vím, že se jednou znovu potkáme.
Ne proto, že bych v to nutně věřila, ale protože všechno, co je skutečné, se musí znovu spojit.
Možná to nebude v tomto světě, možná nebudeme mít stejná jména, ale poznám tě.
Poznám tě podle ticha, které přineseš. Podle klidu, který se ve mně rozhostí, když se usměješ.
Až se tě znovu dotknu, nebude to návrat.
Bude to pokračování.
Protože věčná láska nikdy neskončila. Jen odpočívala, aby mohla znovu rozkvést.
A já už nebudu plakat.
Jen tě pohladím po tváři a řeknu ti: „Děkuju, že jsi mě naučil milovat tak, že ani čas to nezměnil.“
A pak se rozesmějeme. Protože všechno, co jsme ztratili, se našlo v té chvíli.
V jednom pohledu. V jednom dechu.
Ve světle rána, které znovu rozzáří celý svět.