Nechtěla jsem ti psát. Slova se mi zdála zbytečná, unavená, prázdná. Ale když jsem dnes ráno otevřela okno a ucítila vůni mokré země po dešti, něco ve mně se pohnulo. Možná to nebyla touha po tobě, ale po sobě. Po té části mě, která kdysi věřila, že dopisy mají sílu vracet dech, doteky i klid. A tak píšu. Ne proto, abych tě vrátila. Píšu, abych se vrátila já, abych našla svůj vlastní návrat.
Když se vzpomínka promění v dech
Pamatuješ, jak jsme chodili po městě, které vonělo po kávě a podzimu?
Vzduch byl ostrý, ale ty jsi mi hřál ruce v kapsách svého kabátu.
Smála jsem se, i když jsem měla slzy v očích, protože jsem tušila, že všechno to krásné je křehké.
A měla jsem pravdu.
Zůstaly jen stíny, které se táhnou po zdech, a pár fotografií, na kterých se pořád dívám jiným směrem než ty. To byl můj návrat k vzpomínkám.
Dlouho jsem si myslela, že zapomenout znamená přestat cítit.
Ale teď už vím, že zapomenout znamená naučit se dýchat, aniž by se ti srdce rozpadlo při každém nádechu. Někdy může návrat k sobě znamenat přestat cítit bolest minulosti.
Už se nezlobím. Ani na tebe, ani na sebe.
Bylo v tom všechno, co mělo být – touha, chyba, ticho, dotek, co bolí i léčí zároveň. To byl návrat k pochopení.
A já z toho všechno nosím dál v sobě, jako knihu, kterou už nečtu, ale nikdy ji nevyhodím.
Když ticho začne vonět po pokoji
Kdysi jsem se bála ticha. Plnila jsem ho hlukem, lidmi, plánem, aby nezbyl prostor pro myšlenky.
Ale jednoho večera jsem se zastavila.
Zhasla jsem světlo, sedla si na postel a poslouchala.
Ticho.
A v tom tichu jsem slyšela všechno.
Sebe.
Ne ten hlas, který se omlouvá, ani ten, který se hádá.
Jiný. Klidný.
Říkal: „Jsi tady. A to stačí.“
Od té chvíle ticho nehasím.
Vdechuju ho, jako bych z něj mohla žít.
Zjišťuju, že největší uzdravení přichází, když si dovoluju být chvíli jen se sebou — bez vysvětlení a bez strachu. Ten klid je můj návrat k sobě.
Teď mám doma pokoj, kde se zastavil čas. Na parapetu je svíčka, na stole hrnek po tobě.
Ne proto, že bych tě chtěla zpět, ale protože připomíná, že i prázdno může být krásné.
Když se tělo učí zapomínat doteky
Tvoje ruce mě kdysi naučily, co znamená patřit někomu.
Dotýkal ses mě, jako bys chtěl rozluštit mapu mé kůže, jako by každé místo bylo novým začátkem.
A já tě nechala.
Ne proto, že neumím říct ne, ale protože chci poznat, jak hluboko může jít blízkost.
Když jsi odešel, zůstala jsem tiše.
Moje tělo si tě pamatovalo déle než srdce.
Každý polštář, každý záhyb prostěradla byl vzpomínkou.
Ale čas je trpělivý.
Učí tě zapomínat nejen v hlavě, ale i v doteku.
Dnes už se umím obejmout, aniž bych cítila prázdno.
Můj dech už není voláním po tobě, ale zpěvem, který patří mně. Tady je návrat k mé vlastní síle.
Když láska nezmizí, jen změní tvář
Láska nezmizela. Nikdy to nedělá.
Jen změnila tvar, vůni, rytmus.
Dřív to byl oheň, který mě spaloval.
Teď je to světlo svíčky, které hřeje, ale nepálí.
Někdy se přistihnu, že si vybavuju tvůj smích.
Ne s bolestí, ale s vděčností.
Protože jsi mě naučil, jak hluboko může jít cit, když ho nebrzdím.
A já vím, že i láska, která skončila, zůstává mým domovem — místem, kam se vracím, abych si připomněla, kým jsem. To je můj návrat k lásce, která zůstává.
Když dopis nepotřebuje adresu
Dlouho jsem přemýšlela, kam tento dopis pošlu.
Ale teď vím, že není kam.
Protože všechno, co jsem chtěla říct tobě, jsem potřebovala říct sobě.
Někdy ho čtu znovu, v noci, když venku prší.
Připomenu si, že každá láska má svůj účel – i ta, která nedoputuje do konce.
A že některé dopisy nepotřebují poštovní schránku.
Stačí, že se dostanou k duši, která je napsala.
Tak ti děkuju.
Za bolest, která mě probudila, za ticho, které mě naučilo slyšet.
Za konec, který mě dovedl k sobě.
Protože žádný příběh nekončí, dokud z něj ještě voní světlo.
Nela Jandová