Tenhle text píšu potichu, jako bych ho šeptala přímo k tobě. Ne proto, že bys nesměl slyšet, ale proto, že některá slova chtějí být vyslovena jemně. Je to milostný dopis, který jsem ti nikdy neposlala, a přesto vím, že patří právě tobě. Nosím ho v sobě už dlouho. V každém pohledu, v každém úsměvu, v každém okamžiku, kdy si uvědomím, že existuješ.
Psala jsem ho v myšlenkách celé týdny
Začala jsem ho psát ve chvíli, kdy jsem si poprvé všimla, že se na tebe těším víc, než bych si chtěla přiznat. Nešlo o očekávání ani o nervozitu. Spíš o ten klidný pocit, že den má směr. Že se těším na něco, co mě netlačí, ale přitahuje.
Ten milostný dopis vznikal v drobných chvílích. Když jsem šla městem a vzpomněla si na tvůj smích. Když jsem si doma vařila čaj a napadlo mě, že bys mi řekl, že ho piju příliš horký. Psala jsem ho v hlavě, když jsem večer ležela v posteli a nechala myšlenky plynout tam, kde bylo bezpečno.
Nikdy jsem ho nezačala větou „milý“. Nepotřebovala jsem oslovení. Vždycky jsem věděla, komu patří.
Líbí se mi, jak ke mně mluvíš
V tom dopise jsem ti chtěla napsat, jak moc mám ráda způsob, jakým se mnou mluvíš. Nejen slova, která volíš, ale i ticho mezi nimi. To, že nespěcháš. Že posloucháš, i když zrovna nemluvím. Že se díváš tak, jako bys mě chtěl pochopit, ne posoudit.
Když se mě na něco ptáš, cítím, že tě odpověď skutečně zajímá. A to je dnes vzácnější než velká vyznání. V tomhle světě, kde se lidé často předhánějí, kdo řekne víc, jsi pro mě výjimkou. Ty umíš říct méně a přesto zasáhnout hlouběji.
V tom dopise bych ti napsala, že se vedle tebe cítím slyšená. A že právě to je pro mě jedním z největších projevů lásky.
Všimla jsem si maličkostí
Psala bych ti o věcech, kterých sis možná ani nevšiml. O tom, jak mi vždycky otevřeš dveře, aniž bys to považoval za gesto, o tom, jak se ke mně lehce nakloníš, když mluvím tiše, tom, jak mi pošleš zprávu jen proto, že tě něco rozesmálo a chtěl ses o to podělit.
Ty maličkosti skládají obraz, který nosím v sobě. Nejsou okázalé, ale jsou opravdové. A právě díky nim jsem pochopila, že city nemusí být hlasité, aby byly silné.
V tom milostném dopise ti přiznávám, že si tě spojuju s pocitem domova. Ne s místem, ale s emocí. S klidem, který se rozhostí, když vím, že se uvidíme.
Doteky, které si pamatuje tělo
Napsala bych ti i o dotecích. Ne o těch vášnivých, i když i ty mají své místo. Spíš o těch nenápadných. O tom, jak mě chytíš za ruku, když přecházíme ulici. O tom, jak mě obejmeš, když se loučíme, a na chvíli se zdržíš, jako bys ještě nechtěl pustit.
Moje tělo si ty doteky pamatuje. Ukládá si je jako tichý důkaz blízkosti. A já se přistihnu, že se usmívám i dlouho poté, co skončí.
V tom dopise bych ti napsala, že se mě dotýkáš způsobem, který nic nebere, ale hodně dává. Že se vedle tebe nemusím bránit ani přizpůsobovat. Prostě jsem.
Ten večer, kdy jsem to pochopila
Byl jeden večer, kdy jsme spolu jen seděli. Mluvili jsme málo. Spíš jsme sdíleli prostor. Světlo lampy dopadalo na tvou tvář a já jsem si uvědomila, že se dívám na někoho, kdo mě skutečně zajímá. Ne jako příběh, ale jako člověk.
Tehdy jsem si v duchu řekla, že tohle by měl být milostný dopis. Ne slova na papíře, ale ten pocit. To ticho, které nebylo prázdné. Ta blízkost, která nic nevyžadovala.
Cítila jsem vděčnost. Ne tu velkou, okázalou. Spíš tichou radost, že jsem potkala někoho, s kým je mi dobře i bez plánů.
Proč jsem ti ho nikdy neposlala
Možná bys čekal, že ti vysvětlím, proč jsem ten milostný dopis nikdy neposlala. Pravda je jednoduchá. Některé dopisy nepotřebují obálku. Stačí, když se žijí.
Místo slov jsem ti nabízela přítomnost. Místo vět jsem ti dávala čas. A místo podpisu jsem ti dala sama sebe, takovou, jaká jsem.
Věřím, že jsi ten dopis četl jinak. V mých pohledech, v mém smíchu, v tom, jak jsem se k tobě přibližovala bez strachu.
Pokud bys ho přece jen četl
Kdybys ten milostný dopis přece jen někdy četl, chtěla bych, abys věděl jedno. Že to, co cítím, nevzniklo z náhlého okouzlení. Vzniklo z respektu, z lehkosti, z pocitu, že mohu být sama sebou.
A že láska, která se rodí pomalu a tiše, má někdy největší sílu.
Ten dopis tu zůstává. Ve mně. A možná i v tobě. Jako připomínka, že některé city nepotřebují být vysloveny, aby byly skutečné.
Nela Jandová 
