Dopis muži, který nikdy neodešel, ale přestal mě vnímat

Píšu ti, i když jsi pořád tady. Sedíš naproti u stolu, slyším tě dýchat, cítím tvou vůni, a přesto mám pocit, že mezi námi stojí zeď ze skla. Mluvím, ale ty už neposloucháš. Díváš se, ale nevidíš. Odcizení ve vztahu může být těžké rozpoznat, a já se snažím zjistit, kdy přesně se naše ticho stalo hlasitějším než naše slova.

Když přítomnost ztratí význam

Pamatuješ, jak jsme kdysi dokázali mluvit celé hodiny? O všem i o ničem, o snech, které jsme si malovali do budoucna., o místech, kam jsme chtěli jet. O tom, co nás rozesmálo, i o tom, co nás bolelo. Teď místo rozhovorů slyším jen šustění novin, tikot hodin a občas tvé povzdechnutí.

Není to rozchod, co bolí. Bolí neviditelné vzdalování, které se děje pomalu, tiše, po kapkách.
Každý den trochu méně dotyků.
Každý týden trochu méně slov.
A po měsících zůstane jen rutina, která nahrazuje blízkost.

Naučila jsem se tě číst po hlase, po tvém mlčení i po pohybu ramen. Vím, kdy se ti nechce mluvit, kdy se uzavíráš, kdy tě něco tíží. Jenže už se neptám. Možná proto, že už nechci slyšet odpovědi, které neobsahují mě.

Láska, která zůstala bez zvuku

Všechno, co dřív hřmělo, teď šumí.
A všechno, co kdysi hořelo, teď jen tiše doutná.
Neztratili jsme se najednou – ztratili jsme se po kouscích, každým dnem, kdy jsme si neřekli, co jsme říct měli.

Někdy tě pozoruju, když spíš.
Tehdy jsi mi nejbližší.
V tichu noci neexistuje obrana, jen dech.
A ten dech mě uklidňuje i ničí zároveň.
Říkám si, jestli bych dokázala odejít. Ale kam?
Jak se dá odejít od někoho, kdo je fyzicky vedle tebe, ale duševně už dávno jinde?

Zvykli jsme si na sebe tak moc, až jsme zapomněli cítit.
A možná právě proto je tohle dopis — protože dopisy se píšou, když už mluvení nic neřeší.

Když láska mlčí

Nechci ti vyčítat.
Jen se snažím pochopit, jak jsme se dostali sem.
Zda to byla únava, rutina, nebo jen lidská přirozenost zapomenout pečovat o to, co máme.
Pamatuješ, jak jsi říkával, že láska je dům, který se musí opravovat?
Náš dům teď stojí, ale okna se už dávno nedají otevřít.
Vzduch stojí. My stojíme. Jen čas jde dál.

Když ti něco vyprávím, usmíváš se, ale oči máš jinde,
když tě obejmu, tělo mi odpoví, ale duše mlčí,
když se tě zeptám, co tě trápí, řekneš „nic“, a tím rozhovor končí.
A já mám pocit, že mluvím k člověku, který kdysi býval tebou.

Hledání odpovědí

Někdy si říkám, jestli tě vůbec ještě zajímám.
Ne z potřeby potvrzení, ale z obavy, že jsme se navzájem přestali vidět jako lidé, a začali se vnímat jen jako součást prostředí.
Já vařím, ty pracuješ,
Já se ptám, ty odpovídáš,
Já se směju, ty přikyvuješ.
Všechno funguje.
Jen my ne.

Přemýšlím, kdy naposledy jsi mě pohladil jen tak, bez důvodu.
Kdy jsi mi řekl něco, co nepatřilo do každodenního seznamu.
Kdy jsi se na mě podíval a viděl mě, ne jen ženu, se kterou sdílíš adresu.

Možná se to stalo pomalu, tak pomalu, že jsme to ani nepostřehli.
A možná jsme oba příliš unavení na to, abychom se snažili to měnit.

Touha po návratu

Věř mi, že bych si přála, aby to bylo jiné.
Abych mohla vstát, přejít k tobě, dotknout se tě a cítit ten starý jiskřivý klid.
Ale vím, že návraty nejsou o gestech, ale o vnitřní ochotě znovu slyšet druhého.

Možná se to ještě dá zachránit.
Možná ne.
Ale jedno vím jistě: nechci se smířit s tím, že se z lásky stane tichý pokoj, kde si dva lidé dělí prostor, ale ne srdce.

Pamatuješ, jak jsme se kdysi smáli při vaření?
Jak jsme tančili po kuchyni, i když hrála jen myčka?
Ty momenty byly obyčejné a přesto plné života.
Teď je ticho. A já bych za ten smích dala všechno.

Dopis, který zůstane

Tenhle dopis ti asi nikdy nedám.
Ne proto, že bys ho nepochopil, ale proto, že je to spíš dopis mně samotné.
Zapsala jsem do něj to, co jsem si netroufla říct nahlas.
Protože kdybych to řekla, možná bych už neměla komu.

Když se na tebe dívám, vidím minulost, přítomnost i to, co už asi nikdy nebude.
A přesto v sobě cítím vděčnost.
Za to, že jsem tě poznala.
Za to, že jsem se díky tobě naučila, co znamená být milována, i když krátce.
A taky za to, že teď konečně chápu, že i ticho je odpověď — jen ne ta, kterou jsem chtěla slyšet.

Co zůstalo

Možná přijde den, kdy se znovu dotkneš mé ruky jinak.
A možná taky ne.
Ale dnes už se kvůli tomu nehroutím.
Naučila jsem se žít s vědomím, že ne všechno, co zůstává, je láska. Někdy je to jen zvyk, a i ten má svou něhu.

Kdybych mohla něco změnit, možná bych dřív mluvila.
Možná bych tě učila slyšet mě, když jsi byl ještě blízko.
Ale to všechno jsou jen myšlenky po bitvě.
Teď už vím, že jediná cesta je dál — ne od tebe, ale k sobě.

Takže ti děkuju.
Za to, že jsi tady, i když nejsi přítomen.
Za to, že mi ukazuješ, co znamená ztrácet pomalu.
A hlavně za to, že díky tobě teď vím, že i mlčení může být poslední způsob, jak milovat.

S klidem,
E.