Existuje láska, která nepřichází, aby napravovala minulost, ale aby jemně pohladila přítomnost. Není hlasitá, nic nedokazuje, a přesto v ní člověk cítí úlevu. Já ji poznala ve chvíli, kdy jsem se přestala ptát, kam to povede, a dovolila si být tady a teď. Říkám jí romantická láska, která léčí, protože se mnou zachází něžně, klidně a s respektem k tomu, kým jsem.
Klid, který jsem v lásce dlouho neznala
Kdysi jsem si myslela, že láska musí bolet, aby byla opravdová. Že musí přijít s napětím, obavami a nejistotou. Ale pak jsem potkala jeho a všechno se změnilo. Ne proto, že by byl jiný než ostatní. Spíš proto, že se mnou zacházel jinak.
Vedle něj jsem neměla potřebu se hlídat. Nemusela jsem vážit každé slovo ani skrývat svoje ticho. Když jsme spolu seděli, cítila jsem, jak se mi zpomaluje dech. Jak mi ramena přestávají být ztuhlá. Jak se ve mně rozlévá klid, který jsem v lásce dlouho neznala.
Ten klid nebyl nudný. Byl živý. Dýchal spolu s námi.
Jak jsem se naučila přijímat něhu
Jednoho večera jsme spolu šli pomalu domů. Ulice byla tichá a světla lamp vytvářela měkké kruhy na chodníku. Vzal mě za ruku. Bez otázky, bez zaváhání. A já jsem ten dotek přijala stejně přirozeně, jako bych na něj čekala celý den.
Uvědomila jsem si, že jsem se odnaučila přijímat něhu. Že jsem si zvykla být silná, samostatná, připravená. Ale jeho ruka mi připomněla, že se nemusím pořád držet sama. Že někdy stačí dovolit si opřít se o druhého.
A právě tehdy jsem pocítila, že romantická láska, která léčí, nezačíná slovy, ale dotekem, který nic nechce a přesto dává.
Slova, která mě hladila zevnitř
Nemluvil mnoho. A když mluvil, vybíral slova pečlivě. Ne proto, aby zapůsobil, ale aby byl srozumitelný. Říkal věci jednoduše a pravdivě. „Je mi s tebou dobře.“ „Líbí se mi, jak se směješ.“ „Rád tě poslouchám.“
Ty věty se mi usazovaly hluboko v hrudi. Ne jako sliby, ale jako potvrzení. Díky nim jsem se přestala bát ticha. Přestávám hledat skryté významy. Začínám věřit tomu, co slyším.
Znovu jsem se učila, že láska nemusí být hádanka. Může být jasná a přitom krásná.
Večery, které mě uzdravovaly
Naše večery nebyly plné velkých plánů. Často jen sedíme, pijeme čaj nebo víno a mluvíme o dni. Smáli jsme se drobnostem. Někdy jsme mlčeli a dívali se z okna. A já jsem cítila, že se ve mně něco hojí.
Ne proto, že by mi říkal, že všechno bude v pořádku. Ale proto, že byl. Že zůstával. Že nikam nespěchal.
Jednou mi položí hlavu na rameno a já si uvědomím, že se usmívám. Bez důvodu. Jen proto, že jsem cítila blízkost. Ten jednoduchý okamžik mi připomněl, že romantická láska, která léčí, často působí tiše a nenápadně.
Jak se změnil můj pohled na sebe
Vedle něj se dívám jinak i sama na sebe. Přestávám se soudit za své slabosti. Přestávám se opravovat. Přijala jsem, že nemusím být dokonalá, abych byla milovaná.
Když se na mě díval, viděla jsem v jeho očích respekt. Ne obdiv, ne idealizaci. Respekt k tomu, kým jsem. A to mě naučilo respektovat se taky.
Díky němu jsem pochopila, že láska nemá za úkol mě změnit. Má mě doprovázet.
Přítomnost, která má sílu
Nejvíc mě na tom všem překvapilo, jak obyčejná ta láska byla. A přitom silná. Nebyla plná dramat. Nehrozila odchody. Neslibovala věčnost. Nabízela přítomnost.
A já jsem si uvědomila, že právě v té přítomnosti se cítím nejvíc živá. Když spolu kráčíme vedle sebe, když se dotkneme rukama, když se na sebe usmějeme bez důvodu.
Romantická láska, která léčí, mě naučila znovu věřit. Ne v ideál, ale v člověka.
Co si z ní chci ponechat
Nevím, kam nás cesta zavede. A poprvé mi to nevadí. Proto vím, že ať se to vyvine jakkoli, tenhle pocit nesu v sobě dál. Pocit, že láska může být jemná. Že může uklidňovat. Že může léčit.
A když se mě někdo zeptá, co si z toho vztahu beru, odpovím jednoduše: učím se přijímat lásku bez strachu.
Protože romantická láska, která léčí, není o slibech. Je o tom, že se vedle někoho cítíte dobře právě teď.
Nela Jandová 
