Byly dny, kdy jsem si myslela, že už nikdy nic nezapálí mou duši. Že všechno ve mně dohořelo — city, sny i odvaha. Ale pak přišlo něco tichého, jemného, co se do mě vplížilo jako ranní světlo. Nebylo to prudké, nebylo to spalující. Byl to jen teplý dech života, který mi připomněl, že i popel dokáže dýchat, když ho pohladí nový vítr.
Když tě svět znovu volá jménem
Seděla jsem u řeky, prsty jsem hladila kamínky a pozorovala proud, jak unáší všechno, co se nedrží. Voda zrcadlila nebe a já se v tom odrazu poznávala i ztrácela zároveň. Dlouho jsem zapomínala, že i já jsem součástí pohybu, že život nikdy nezastaví svůj proud jen proto, že jsem zůstala stát.
Najednou kolem mě proběhl kluk, smál se a házel kamínky do vody. Kapky se rozletěly do všech stran a dopadly mi na tvář. Místo podráždění jsem se usmála. Ta nepatrná chvíle, ten dětský smích — něco ve mně rozsvítil. Možná právě takhle se vrací svět, když tě chce přivítat zpátky.
Ten den jsem šla domů pomaleji. Dýchala jsem jinak, vědoměji. Každý krok, každé nadechnutí mě vracelo do přítomnosti. A v hlavě mi znělo tiché: „Ještě jsi tady. Pořád jsi tady.“
Když se popel mění v oheň
Všechno začalo nenápadně. Tělem mi procházely malé záchvěvy tepla, jakoby se po dlouhém spánku probouzela krev. Dlouho jsem se bála toho pocitu, protože vášeň jsem spojovala s bolestí.
Ale tentokrát to bylo jiné. Nebylo v tom zoufalství, nebyl v tom boj. Jen klidný, jemný žár, který rostl s každým nádechem.
Začala jsem si všímat, že mě přitahují barvy. Červená na nebi při západu, zlatavý odraz lampy v okně, teplo svíčky, které kreslí tvary na stěnu. Všude kolem mě se život barvil, jako by mě lákal, abych ho znovu ochutnala.
A já jsem poslechla.
Nalila jsem si víno, pustila hudbu, rozsvítila jen tlumené světlo a nechala své tělo plynout s rytmem. Nepotřebovala jsem nikoho, kdo by mě držel. Stačilo, že držím sama sebe.
Někde mezi pohybem a tichem jsem si uvědomila, že ten žár, který ve mně hoří, není z minulosti. Je z přítomnosti. Z rozhodnutí být živá.
Když se tělo znovu učí chtít
Kdysi jsem si myslela, že vášeň přináší jen zranění. Ale teď vím, že když se dotkneš života beze strachu, dotkne se on tebe. Někdy to není muž, kdo tě probudí. Někdy je to jen vlastní dech, který si konečně dovolíš cítit.
Ráno jsem vstala a cítila na kůži slunce. Otevřela jsem okno, vítr mi rozcuchal vlasy, a já si přejela dlaní po krku, po ramenou, po hrudi. Ne proto, že bych hledala dotek druhého, ale proto, že jsem chtěla znovu cítit sebe.
Bylo to něžné, pomalé, opravdové.
A v tu chvíli jsem pochopila, že tělo není nepřítel. Je domov. Že láska nezačíná v pohledu druhého, ale v tom, jak se sama sobě podíváš do očí.
Každé ráno, když se dotknu svého krku, slyším, jak srdce bije klidněji. Naučila jsem se chtít, aniž bych se bála.
Když srdce zahoří bez spáleniště
Jednoho večera jsem šla městem. Lidé se smáli, světla svítila, a já cítila, že ve mně něco tančí. Ne nostalgie, ne stesk. Jen radost.
Radost z toho, že i po všech koncích mám pořád schopnost se rozhořet.
V dálce hrála ulice písničku, kterou jsem kdysi milovala. Zastavila jsem se. Zavřela oči. A tančila jsem. Sama, mezi cizinci, mezi světly, mezi tím, co bylo a tím, co teprve přijde.
Tančila jsem ne proto, že bych zapomněla. Ale proto, že jsem si pamatovala, kdo jsem.
A tehdy jsem pochopila, že srdce, které prošlo ohněm, už nikdy nemiluje slabě.
Láska, která přežije, je tišší, ale hlubší.
Nehoří proto, aby pálila — hoří proto, aby hřála.
Tam, kde se srdce znovu rozhoří
Teď, když píšu tato slova, voní mi ruce po víně a svíčkách. Venku prší. Každá kapka, která dopadne na sklo, mi připomíná dech, který se vrací.
Dlouho jsem si myslela, že musím čekat na někoho, kdo mě rozžehne. Teď vím, že srdce si umí zapálit svůj oheň samo.
A když pak někdo přijde, může se jen ohřát — ne mě spálit.
Když si večer lehnu, cítím, jak se mi zvedá hrudník. Dýchám.
Už to není nádech bolesti, ale života.
A vím, že i když se zítra znovu setmí, ten plamen ve mně už nezhasne.
Nela Jandová