Dnes pršelo. Tak ti píšu. Déšť má zvláštní schopnost — připomíná věci, které jsme chtěli zapomenout, a přesto se jich držíme. Každá kapka, která sklouzla po skle, nesla kousek tvého jména. Znělo to tiše, jako kdyby nebe šepotalo náš příběh.
Seděla jsem u okna, šálek se chladil a já si říkala, že tě už v sobě nosím jako vůni – neviditelně, ale navždy. Možná jsme se ztratili, možná jsme se rozpadli, ale hluboká láska neumí zmizet. Jen se promění v ticho, které umí mluvit jinak.
Jak se píše dopis, který nikdo nečte
Nevím, jestli tyto řádky někdy uvidíš. Možná zůstanou jen tady, mezi kapkami na skle.
Někdy mám pocit, že ti vlastně ani nepíšu, ale sobě. Že každé slovo, které po tobě zůstalo ve mně, potřebuje prostor, aby mohlo odejít. A přesto, když pero klouže po papíře, cítím tě tak blízko, že bych se mohla nadechnout tvého ticha.
Pamatuješ, jak jsme se smáli uprostřed deště? Město bylo prázdné, lidé se skrývali, ale my jsme tančili. Držel jsi mě kolem pasu a říkal, že hluboká láska není o slovech, ale o tom, jak se díváme jeden na druhého, když kolem všechno mizí.
Tehdy jsem tomu nerozuměla. Teď ano. Protože i když jsi pryč, pořád tě cítím. V každém dešti, v každém tichém odrazu světla, které dopadá na mé ruce.
Když se láska promění ve světlo
Dlouho jsem věřila, že láska má jen dvě podoby – přítomnost a ztrátu. Ale pak jsem pochopila, že existuje i třetí – proměna.
Není to konec, není to začátek. Je to stav mezi – jako déšť, který nepatří nebi ani zemi. Tam někde teď žiješ ty. Tam žije naše hluboká láska, která se proměnila v klid.
Když jdu po ulici, která kdysi patřila nám, neuhýbám pohledem. Dívám se přímo doprostřed vzpomínek a vím, že už mě nebolí. Jen ve mně zůstaly měkké kontury něhy.
Už tě nehledám v cizích tvářích, protože tě poznávám v sobě. Každý člověk, kterého milujeme, v nás nechá stopu – a ta se neztrácí, i když změní podobu.
Ticho po tobě není prázdné
Někdy, když večer zhasnu světlo, slyším, jak dům dýchá. V tom dechu jsi i ty.
Ne jako vzpomínka, která tíží, ale jako klid, který mě chrání. Dlouho jsem se bála samoty, ale teď ji vítám. Protože samota není absence druhého – je to prostor, kde slyším, jak se vrací srdce.
Naučila jsem se poslouchat déšť jinak. Dřív jsem v něm slyšela tvůj odchod, dnes slyším návrat k sobě. Každá kapka je jako dopis z nebe, psaný jazykem, který rozumí jen ti, kdo milovali do ticha.
A já jsem milovala. Hluboko. Upřímně. Tak, že to ve mně stále žije.
Když srdce přestane bojovat
Někde po cestě jsem přestala chtít vědět, proč to skončilo. Přestala jsem se ptát, jestli se ještě potkáme.
Místo otázek přišlo pochopení. A s ním i mír.
Hluboká láska neznamená držet, ale pustit s úctou. Znamená přát tomu druhému světlo, i když v něm už nejsi ty.
A víš co? Takhle tě miluju nejvíc. V klidu, v přání dobra. V tichu, které už nepotřebuje důkaz.
Někdy se lidé ptají, jak poznají, že to, co cítili, bylo opravdové.
A já odpovídám: „Když tě ten člověk stále hřeje, i když už tu dávno není.“
A přesně to jsi ty. Ne bolest, ne stín. Teplo, které zůstalo. Hluboká láska, která nezmizela, jen se změnila v dech.
Vůně po tobě
Stále mám ten tvůj šedý šátek. Voní po dešti, i když už dávno neležel v tvých rukách. Občas ho přitisknu k tváři a mám pocit, že čas se rozplyne.
Je zvláštní, jak vůně dokáže otevřít vzpomínku dřív než myšlenka. A někdy, když venku prší, mám chuť vyjít ven bosá, nechat kapky stékat po kůži a představovat si, že jsi tam – jen o krok dál.
Ale pak si uvědomím, že to není potřeba. Ty už nejsi venku, ty jsi uvnitř.
Každý úsměv, který si dovolím, každé odpuštění, které přijde, každé „dnes to zvládnu“ – to všechno nese tvoje jméno.
A tak, i když tě už nemůžu obejmout, objímám tě tím, že žiju.
Dopis, který uzavírá kruh
Když jsem ti začala psát, myslela jsem, že tenhle dopis bude o tobě. Ale teď vidím, že je o mně.
O ženě, která se naučila milovat beze zbytku, i když zbylo jen ticho, o síle, která se narodila z křehkosti.
O hluboké lásce, která nezmizela, když se změnil čas, ale zůstala, protože byla pravdivá.
Nechci tě vracet. Nechci znovu začínat.
Chci jen poděkovat – za každé slovo, za každý dotek, za každé nadechnutí, které mě dovedlo sem.
Tam, kde už nečekám, ale přesto věřím, tam, kde se smutek proměnil ve světlo.
Tam, kde vím, že když zítra znovu zaprší, nebudu plakat.
Jen se usměju a řeknu si – děkuju, že jsi byl mým deštěm.
Nela Jandová