Je zvláštní, jak dlouho dokáže žena zapomínat na své vlastní tělo. Jak snadno se nechám vtáhnout do povinností, očekávání a tichých rolí, které po mně nikdo nechtěl, ale já je hrála přesto. A jednoho dne se probudím a nevím, kde končím a kde začíná svět kolem mě. A pak… přijde okamžik, kdy se musím vrátit zpátky. Ne k někomu jinému, ale k sobě. A ten návrat začíná jediným dotekem. Mým.
Když se dotknu svého zápěstí a znovu ucítím život
Dlouho jsem se nedotýkala sama sebe jinak než automaticky — když jsem si zapínala kabát, když jsem si stahovala vlasy do gumičky, když jsem si mazala ruce krémem, protože jsem musela. Nebyl v tom žádný záměr. Jen úkon, jen rychlost, jen zvyk.
Ale pak přišel večer, kdy jsem seděla na posteli, měla jsem unavené oči, unavené nohy a trochu zlomené srdce, a položila jsem si prsty na vnitřní stranu zápěstí.
A najednou jsem slyšela tep.
Můj vlastní.
Nebyl hlučný ani dramatický. Byl jemný. Téměř nesmělý. Jako by mě prosil, abych ho nepřehlušovala dalšími povinnostmi.
Vtom jsem si uvědomila, že život ve mně pořád bije, i když já jsem dlouho tvrdila, že na to nemám sílu.
A tak jsem nechala ruku odpočívat. Jediný dotek. Jeden malý okamžik. A něco ve mně se pohnulo. Jemně, nenápadně, ale skutečně.
Tělo, které jsem roky neslyšela
Moje tělo mě volalo už dávno. Když jsem spěchala, když jsem se přetěžovala, když jsem se snažila být silnější, než ve skutečnosti jsem. Ale já jsem ho neposlouchala. Měla jsem pocit, že když ho utiším, budu výkonnější, oblíbenější, bezpečnější.
A pak jsem jednoho dne stála v koupelně, dívala se na sebe do zrcadla a nepoznávala svůj pohled. Nebyl zlý. Nebyl smutný. Byl jen… vzdálený.
A tehdy jsem si uvědomila, že nejsem unavená z práce, z lidí nebo z povinností.
Byla jsem unavená ze sebe, z toho, že jsem sama sobě nepatřila.
Tak jsem pomalu začala vnímat tělo, které mě celou dobu neslo, i když jsem se o něj nestarala tak, jak si zasloužilo. Učila jsem se být jemná. Opatrná. Přítomná.
A zjistila jsem něco krásného:
Moje tělo se na mě nezlobilo. Jen čekalo.
Když se dotek stane prosbou o mír
Jednoho večera jsem si sedla na koberec v obýváku, nechala světlo potichu dopadat z lampy a položila jsem si ruku na krk. Jemně. Jako by to nebyl můj krk, ale krk někoho, koho nechci vylekat.
A poprvé po dlouhé době jsem se nadechla tak, že jsem ten dech opravdu cítila.
A spolu s ním i touhu.
Ne takovou, která mě žene k někomu, kdo mě obejme.
Ale touhu po sobě. Po spojení, které jsem tak dlouho odmítala.
A tehdy mi došlo, že uzdravení nezačíná slovy, ale dotykem.
Jemným dotekem, který říká:
„Jsem tady. Už neutíkám.“
A já jsem zůstala.
Naučila jsem se dotýkat sebe tak, jak jsem si přála, aby se mě dotýkal svět
Po nocích jsem se učila o sobě víc než během celých let. Učila jsem se běžné věci: jak moje kůže reaguje na teplo, jak moje ramena povolí, když se jich dotknu s láskou, jak moje stehna zareagují, když je obejmu pažemi, aniž bych se styděla.
Ale učila jsem se i ty věci, o kterých se nemluví.
Ty tiché, intenzivní, něžné.
Učila jsem se vnímat touhu bez strachu. Neponižovat ji. Nevysvětlovat ji. Nepřetvářet ji.
Jen ji cítit.
A pochopila jsem, že když žena znovu uvěří vlastním dotekům, už nikdy neztratí sama sebe tak jako předtím. Protože se naučí milovat bez strachu, bez studu, bez očekávání.
Jen tak, jak to má cítit.
A já to cítím. Celým tělem.
Jsem žena, která se zvedla z popela vlastních tichých večerů
Dnes když se dotýkám svého těla, necítím už únava.
Cítím návrat.
Už se nebojím svých prstů na vlastní kůži.
Nebojím se světla ani tmy.
Nebojím se být sama.
Protože už chápu, že samota není nepřítel.
Je to dveřník.
Ten, který mě pouští dál — k láskám, které přijdou, ale především k té, která už tu je.
K té, kterou nosím v sobě.
A když se mě dnes někdo zeptá, kdy jsem naposledy cítila opravdovou něhu, odpovím bez zaváhání:
Včera večer. Když jsem si položila ruku na bok a uvěřila, že jsem dost.
Maruška Slavíčková