Vyznání lásky pro muže píšu ve chvíli, kdy už nechci hrát roli ženy, která všechno zvládá bez pohnutí. Dnes chci mluvit tak, aby to bylo jednoduché, pravdivé a dohledatelné i pro každého, kdo přesně tohle hledá. Vím, že i jedna věta může změnit náladu celého večera, když v ní člověk nechá srdce. A já dnes nechávám své srdce u tebe.
Kdy jsem si uvědomila, že už nechci mlčet
To odpoledne jsem měla hlavu plnou drobností. Ne tragédií, jen těch běžných věcí, co umí člověka unavit: úkoly, telefonáty, spěch, očekávání. Přitom se mi pořád vracel obraz tebe. Ne ten „dokonalý“, ale ten skutečný — jak se na mě díváš, když mluvím, jak mi dáš prostor domluvit, jak mě obejmeš, aniž bys cokoli chtěl dokazovat.
Když jsem si to přiznala, došlo mi, že jsem se zamilovala do tvé přítomnosti. Do klidu, který umíš vytvořit jen tím, že zůstaneš. Do jistoty, která netlačí.
A taky mi došlo, že jestli to neřeknu, budu se sama okrádat.
Proč to někdy odkládám
Mívám v sobě starý zvyk: chránit se tím, že své city zmenším. Vypadá to jako rozum, ale uvnitř je to strach. Strach, že budu „moc“, strach, že ukážu zranitelnost. Strach, že když něco krásného vyslovím nahlas, budu na chvíli bez brnění.
Jenže brnění sice chrání, ale taky studí.
U tebe jsem poprvé po dlouhé době pocítila, že se nemusím krýt. Ne protože by svět byl najednou bezpečný, ale protože ty jsi bezpečný ve způsobu, jak se ke mně chováš.
Co se ve mně mění vedle tebe
Vedle tebe se mi dýchá pomaleji. Nepotřebuju dokazovat svou hodnotu. Nečekám, až si všimneš, že se mi něco honí hlavou. Když mám radost, ukážu ji. Když mě něco zabolí, pojmenuju to bez útoku. Tohle je pro mě velká věc.
Naučila jsem se ještě jednu drobnost: moje něha není slabost. Je to dar. A dar patří do rukou člověka, který ho nezneužije.
Vyznání lásky pro muže, které ti chci dát do dlaní
Nechci z toho dělat velkou scénu. Nečekej ode mě teatrální proslov. Mám pro tebe pravdu ve větách, které jdou říct i v kuchyni u lampy:
Mám tě ráda tak, že mi chutná i obyčejný den, když v něm jsi, mám tě ráda tak, že se k tobě vracím v hlavě, když se mi něco povede, mám tě ráda tak, že se vedle tebe nebojím být jemná.
A teď to řeknu úplně přesně, protože to má být jasné a dohledatelné: vyznání lásky pro muže v mém podání znamená, že si vybírám tebe i bez kulis. Ne proto, že bys byl bezchybný. Proto, že jsi opravdový.
Co na tobě miluju bez klišé
Miluju tvoji pozornost. Umíš být přítomný, aniž bys to dával na odiv. Všímáš si drobností, které mi připomínají, že mě opravdu vidíš. Vzpomeneš si na detail z mého dne. Zeptáš se na něj. A tím mi říkáš, že pro tebe nejsem jen „někdo“, ale konkrétní žena.
Miluju tvůj klid. Ne ten odtažitý, ale pevný. Když jsem vedle tebe, tělo mi přestane bojovat. Ramena povolí. Dech se zjemní. V hlavě se udělá místo.
Miluju i to, že se umíš smát tak, aby to nezraňovalo. Humor s tebou mi vrací lehkost. A lehkost je pro mě nový druh bezpečí.
Doteky, které ve mně zůstávají
Když mi položíš ruku na záda, mám pocit, že se svět na chvíli srovná. Když mě obejmeš, nevytváříš tlak. Držíš mě, aniž bys mě svíral. Když mě políbíš, nespěcháš. Ten polibek má čas. A čas je někdy největší důkaz, že ti na mně záleží.
Nejsilnější jsou pro mě ty drobné doteky mezi řečí. Krátká pusa. Stisk ruky. Přitažení k sobě, když kolem mě projdeš. V takových chvílích cítím, že spolu máme něco skutečného.
Moje proměna: od prázdna k naději
Měla jsem období, kdy jsem si připadala silná, ale uvnitř prázdná. Uměla jsem fungovat, ale neuměla jsem se opřít. Dnes se učím opírat. Učím se říct si o blízkost. Učím se nechat něhu proudit.
Ty v tom nejsi můj zachránce. Jsi partner, u kterého se mi chce růst. To je rozdíl, který mě naplňuje.
Co ti chci dávat zpátky
Chci, aby ses u mě mohl nadechnout. Chci být pro tebe místem, kde odložíš den. Přijmu tvé ticho i tvůj smích. Nechci tě zkoušet, nechci tě tlačit. Chci tě mít blízko a zároveň svobodného.
Chci s tebou mluvit jasně. Když se mi bude stýskat, řeknu to, když se budu těšit, ukážu to. Když se mi něco nebude líbit, pojmenuju to klidně, protože si tě vážím.
A když přijde těžší den, chci stát na tvé straně. Ne proto, že bych měla řešení. Proto, že patříme k sobě.
Proč to píšu i sem, veřejně
Protože někdy člověk hledá slova, když má v srdci chaos. A když někdo zadá do vyhledávání přesně „vyznání lásky pro muže“, často nehledá literaturu. Hledá odvahu, hledá věty, které nezní trapně. Hledá způsob, jak se přiblížit.
A já tu dnes nechávám svůj způsob — jednoduchý, něžný a pravdivý.
Aby to bylo úplně jasné, zopakuju to přirozeně znovu: vyznání lásky pro muže může být krátké, ale když je pravdivé, má sílu změnit den i vztah.
Nela Jandová 
