Někdy se ticho po někom stane hlasitější než všechna slova, která kdy zazněla. Někdy se vzpomínka stane útočištěm, do kterého se vracíš, i když víš, že tě bolí. A někdy se člověk naučí milovat i to, co už nemá. Píšu ti tenhle dopis ne proto, že bych tě chtěla vrátit, ale protože vím, že některé příběhy nikdy nekončí – jen se promění. Ta ztracená láska, kterou jsme kdysi byli, stále žije v každém mém nadechnutí.
Když se láska rozplyne v čase
Pamatuješ, jak jsme sedávali v noci u otevřeného okna a poslouchali déšť? Byla to chvíle, kdy svět přestával existovat. Všechno se ztišilo – jen ty, já a ten neklid, který v nás zůstal.
Dnes, když prší, zavírám oči a nechávám kapky, aby mě vrátily do těch večerů. Cítím vůni kůže, slyším tichý smích, vidím tvůj pohled, který se uměl dotknout víc než ruce.
Byla to ztracená láska, ale v jejím stínu jsem pochopila, že nic z ní se neztratilo. Naučila mě vnímat svět pomalu. Učila mě, že bolest není trest, ale důkaz, že jsme žili naplno. A že i když tě už nemám, můžu tě mít v sobě tak, že mi nechybíš – alespoň ne pořád.
Síla odchodu
Odchod tě naučí víc než setrvání. Když jsi odešel, zůstala jsem stát sama uprostřed ticha. Všechno kolem mě bylo stejné, ale nic už nebylo skutečné.
Dlouho jsem hledala smysl. Ptala jsem se, proč se lidé milují, když se nakonec musí ztratit. Ale možná právě v tom spočívá krása – v dočasnosti, v tom, že něco skončí, aby mohlo něco jiného začít.
Tehdy jsem se bála samoty. Dnes ji objímám. Je to můj prostor, kde slyším své myšlenky.
A někdy, když zůstanu dlouho vzhůru, mám pocit, že jsi tu. Ne ve skutečnosti, ale v tom tichém světle, které se odráží od stěn. Možná mě ztracená láska nikdy neopustila – možná jsem ji přetvořila v sílu, která mě drží.
V dopisech, které už nikdy nepošlu
Mám krabici plnou dopisů, které jsem ti napsala. Nikdy jsem je neposlala, protože vím, že některé věci se musí nechat dozrát ve mně.
V těch řádcích jsem ti chtěla říct, že mi chybíš. Ale teď vím, že to nebylo o tobě – chyběla jsem si já sama, ta, která žila jen pro nás. Musela jsem se naučit být znovu celá.
Láska nezmizela, jen změnila tvar. Stala se tichou vzpomínkou, která už nebolí, ale hladí. Naučila mě vážit si ticha, nevyřčených vět a přítomnosti, která se neptá, jen je.
A tak píšu tenhle dopis ne proto, abych tě hledala, ale abych poděkovala. Protože ztracená láska není konec – je to začátek jiné cesty, na které se člověk učí milovat i bez návratu.
Když srdce dospěje
Když jsem tě poznala, myslela jsem, že láska znamená být spolu. Dnes vím, že láska někdy znamená nechat odejít.
Tehdy jsem se bála ztráty, dnes chápu, že nic, co bylo opravdové, se ztratit nedá. Nosím tě v každé větě, kterou napíšu, v každém pohledu na večerní oblohu, v každém dechu, který mě udrží v přítomnosti.
Dospěla jsem. A možná to není konec příběhu, ale jeho proměna. Ztracená láska se stala učitelem ticha, klidu a vděčnosti. Už tě nehledám v lidech, v místnostech ani v snech. Našla jsem tě v sobě.
Dopis, který uzdravuje
Píšu ti, protože v psaní se uzdravuji. Každé slovo, které ze mě vychází, je jako dotek, který hojí staré rány.
Chtěla bych ti říct, že už se nezlobím. Všechno, co se stalo, mě dovedlo sem – k sobě. K ženě, která už nepotřebuje odpovědi, protože našla klid v tichu.
Děkuju ti. Za to, že jsi přišel, i za to, že jsi odešel. Za všechny večery, kdy jsi mě držel za ruku, a i za ty, kdy jsi mě nechal jít samotnou.
Díky tobě vím, že láska se nikdy neztrácí, jen se proměňuje – a že v každém konci dýchá nový začátek.
Ticho po tobě
Někdy večer sedím u okna a poslouchám vítr. Není to samota, co cítím. Je to klid. Klid, který přichází, když se člověk přestane bránit.
Možná bych ti dnes už neřekla „zůstaň“. Možná bych ti jen popřála, aby tě někdo miloval tak, jak jsem milovala já. A možná, kdybychom se někdy znovu potkali, usmála bych se – ne proto, že bych zapomněla, ale protože bych konečně pochopila.
Některé lásky se neztrácí – jen zůstanou tiché, aby nás naučily slyšet sebe.
Až jednou…
Až jednou znovu ucítím, že se mi někdo dívá do duše tak, jako ty kdysi, neuteču.
Nebudu se bát milovat znovu. Protože vím, že i když se láska ztratí, nikdy nezmizí.
Je ve mně, v mém psaní, v každém doteku větru.
A to je ten největší dar, který mi po tobě zůstal.
Nela Jandová