Dlouho jsem žila mezi stíny a vzpomínkami, které mě držely v náruči jako pouta. Myslela jsem, že láska je něco, co přichází zvenčí, jako paprsek, který se dotkne kůže a zmizí. Ale světlo, které jsem ztratila, jsem nakonec našla uvnitř. Neschovávalo se v něčím pohledu, ani v cizím doteku, ale v rytmu vlastního dechu. A když jsem se naučila znovu dýchat, světlo se ke mně vrátilo samo.
Když se tma mění v úsvit
První ráno po dlouhé době, kdy jsem necítila bolest, přišlo tiše. Žádný zázrak, žádná velká změna. Jen paprsek, který mi dopadl na víčka a nutkal mě otevřít oči. Dřív jsem takové chvíle nenáviděla, protože mi připomínaly, že život jde dál, i když já stojím. Tentokrát jsem se nadechla a nechala světlo projít skrz mě. Najednou cítím, že to, co jsem brala jako konec, se stalo pomalým začátkem.
Uvařila jsem si čaj a sedla si k oknu. Ulice byla ještě tichá, jen kdesi v dálce někdo zamykal dveře. Držela jsem horký hrnek oběma rukama a sledovala páru, jak stoupá vzhůru. Zdála se mi podobná mně – nejdřív neviditelná, pak zřetelná, nakonec volná.
Teplo mě probouzelo, stejně jako vědomí, že i já můžu stoupat.
Přestávám si vyčítat, že miluju příliš. Přestávám se zlobit, že zůstávám déle, než bych měla. Uvnitř mě se probouzela nová síla, která se nedala pojmenovat, ale byla tam – v každém nádechu, v každém záchvěvu srdce.
Když tělo znovu mluví jazykem světla
Dlouho jsem se vlastního těla bála. Bylo plné stop, které připomínaly doteky minulosti. Ale tělo si pamatuje nejen bolest – pamatuje si i něhu, i radost, i dech, který se zadrží v okamžiku štěstí. Jednoho večera jsem si stoupla před zrcadlo, rozsvítila lampu a jen stála. Dlouho. Dýchala jsem.
Z počátku jsem viděla jen cizinku. Ženu, která má v očích únava a na ramenou stopy cizího světa. Ale jak se dech prohluboval, obraz se měnil. Vnímám svou pokožku jako krajinu, po které znovu kráčím po letech.
Dotkla jsem se svých paží, krku, klíčních kostí. Každý dotek byl nejdřív nejistý, pak jistější, až se změnil v přijetí. Cítila jsem, jak se napětí uvolňuje, jak se tělo otevírá životu. V každém dechu jsem cítila světlo, které se vrací do míst, kde bývala tma.
Ten večer jsem poprvé po dlouhé době usnula klidně. Ne proto, že by mě někdo držel, ale protože jsem se držela sama.
Když se světlo dotkne tvého jména
Potkala jsem tě ve chvíli, kdy jsem nic nehledala. Měl jsi v očích klid a v hlasu tón, který nerozvrací, ale staví. Když ses usmál, cítila jsem, jak se svět na okamžik zastavuje, aby si to zapamatoval.
Mluvili jsme o věcech, které neměly význam, a přesto se mi zdálo, že všechno, co říkáš, míří přímo do míst, kam jsem dlouho nikoho nepustila.
Když ses mě dotkl poprvé, bylo to jen letmé – a přesto se mi rozbušilo srdce.
Ticho mezi námi mělo barvu tepla, které znám jen ze snů.
Nebyla to posedlost, nebyl to hlad. Byla to rovnováha.
Nechtěla jsem se do tebe ztratit, chtěla jsem tě cítit, aniž bych přestala cítit sebe. A to se stalo. Každý tvůj pohled byl otázkou a já odpovídala tělem. Každý nádech byl společný, a přesto svobodný.
Ten večer jsme spolu seděli v tichu. Žádná velká slova, jen dva dechy v jednom rytmu. A já věděla, že tohle je láska, která se nebojí mlčet.
Když světlo neodchází
Po tobě nezůstala prázdnota. Zůstalo světlo. To, které jsem kdysi hledala v druzích a věcech, a teď ho cítím v sobě. Každé ráno, když otevřu oči, dívám se na paprsky, které dopadají na prostěradlo, a usmívám se.
Ne proto, že bych zapomněla, ale protože už nepotřebuju, aby mě někdo rozsvítil.
Naučila jsem se být svým vlastním světlem. Naučila jsem se hřát, aniž bych hořela.
A když se teď někdo dotkne mé ruky, nevracím se do minulosti. Cítím jen přítomnost.
Každý dotek je připomínkou, že žiju, že dýchám, že světlo se vždycky vrátí těm, kdo ho nosí v sobě.
Někdy, když se procházím po městě, zastavím se u výlohy a podívám se na svůj odraz. Usměju se, protože vidím ženu, která se vrátila z vlastní tmy.
Světlo je pořád stejné – jen já jsem jiná.
Když tě srdce znovu probudí
Večer se vracím domů, zapaluju svíčku a otevírám okno. Vzduch je chladný, ale nese vůni života.
Sedím na posteli a dívám se do plamene. Vím, že zase přijde noc, že přijdou i dny, kdy se budu cítit ztracená. Ale už se nebojím.
Protože vím, že i ve tmě umím dýchat, a že každé nadechnutí mě přibližuje zpět k sobě.
Světlo není dar, je to rozhodnutí.
Rozhodnutí otevřít se, i když to bolí, rozhodnutí milovat, i když nevíš, jestli tě někdo chytí.
Rozhodnutí zůstat, i když je jednodušší odejít.
A tak zůstávám.
Dýchám.
Hořím.
A ve světle, které jsem si vytvořila sama, cítím, že život se konečně vrátil domů.
Nela Jandová