Dopis, který jsem Ti nikdy neposlala

Ne proto, že bych neměla odvahu. Ale proto, že jsem konečně pochopila, že některé dopisy se píší jen proto, aby se člověk naučil mlčet.

Sedím u okna, vítr se opírá do záclony a mě napadá, že možná právě takhle vypadá svoboda po lásce — tichá, klidná a bez potřeby být viděna.

Pamatuješ, jak jsi říkal, že láska je jako voda — nedá se udržet v dlaních, ale dá se cítit?
Myslela jsem, že přeháníš. Dnes už ne.
Teď chápu, že voda neničí — jen vyplavuje to, co nemělo zůstat.
Stejně jako tys vyplavil mě z mých vlastních hlubin. A já tehdy neuměla plavat.

Dlouho jsem věřila, že na tebe musím zapomenout, abych mohla jít dál.
Ale zapomenout neznamená uzdravit se. Zapomenout znamená ztratit i část sebe, která Tě milovala správně.
A tak jsem si dovolila nezapomenout. Jen přestat zůstávat v minulém čase.

Když jsi odešel, rozpadl se mi svět na drobné věty:
„Dávej si pozor.“
„Ozvi se, až dorazíš.“
„Máš mě ještě rád?“
A já jsem pak chodila po bytě a sbírala ze země všechny ty otázky, které už neměly komu patřit.
Nevěděla jsem, kam je dát, tak jsem je zašívala mezi řádky svých zápisníků.
Dnes jeden z nich držím v ruce.
Stránky jsou pokrčené, ale písmo nezmizelo. Stejně jako ty.

Víš, co je zvláštní?
Že se už nezlobím. Ani na tebe, ani na sebe.
Někdy si čtu staré zprávy a usmívám se.
Byli jsme dva lidé, co se snažili milovat, jak nejlépe uměli — jen každý jiným jazykem.
Ty jsi chtěl lehkost, já hloubku.
Ty jsi chtěl okamžik, já jistotu.
A mezi tím se někde ztratil překlad.

Dnes bych Ti chtěla říct jediné:
Děkuju.
Za to, že jsi mě naučil, že láska není o zůstatcích, ale o odvaze odejít včas.
Děkuju, že ses mi stal zrcadlem, ve kterém jsem konečně viděla, co všechno v sobě nechci nechat utopit.
A děkuju i za to, že jsi neodpověděl, když jsem naposled psala.
Protože mlčení je někdy nejčistší forma pravdy.

Minulý týden jsem si koupila nové povlečení. Bílé, bez vzoru.
Znělo to jako banální rozhodnutí, ale bylo to symbolické odložení minulosti.
Když jsem ho rozbalila, vonělo svobodou.
Už jsem necítila potřebu představovat si, jak bys tu ležel vedle mě.
Postel přestala být prázdná — byla moje.

Někdy mi chybí způsob, jakým jsi říkal moje jméno.
Bylo to tiché, téměř nesmělé, jako by ses bál, že když ho vyslovíš nahlas, změní se na něco jiného.
A já jsem tehdy netušila, že i jméno může bolet, když už ho nikdo nevysloví.
Ale teď ho vyslovuju já — bez smutku, bez výčitek.
Jsem to já. A to stačí.

Víš, co bych si přála, kdybych mohla vrátit čas?
Ne, nevrátit nás. Ale říct sobě, že není slabost chtít být milována naplno.
Že není hřích mít srdce otevřené dokořán, ani když tím riskuješ bolest.
Protože otevřené srdce bolí, ale i dýchá.
Zavřené se dusí.

A tak Ti píšu tento dopis, který nikdy nepošlu.
Ne proto, že bych se bála odpovědi.
Ale protože už ji znám.
Všechno, co jsem hledala v Tobě, jsem našla v sobě.
A přesto… kdybych Tě dnes potkala, asi bych se usmála.
Ne proto, že bys mi nechyběl.
Ale proto, že bych Ti v duchu řekla:
„Podívej, už umím plavat.“

Možná se naše cesty ještě někdy protnou.
Možná ne.
Ale díky Tobě už vím, že rozchody nejsou konce — jen kapitoly, které uzavřeš, když se naučíš číst mezi řádky.
A tam, mezi řádky, jsem našla sebe.

Teď už jen vím, že láska nemusí zůstat, aby zůstala pravdivá.
A že někdy ten nejdůležitější dopis je ten, který neodešleš, ale napíšeš.

A tak to dělám právě teď.
Podepisuju se, aniž bych přidávala Tvé jméno.
Protože tenhle dopis není o Tobě.
Je o mně.

S klidem,
E.