Dlouho jsem si myslela, že světlo přichází zvenčí. Že ho přináší někdo, kdo tě obejme, kdo tě pochválí, kdo ti řekne, že jsi dost. Ale světlo, které mě nakonec zachránilo, jsem si musela zapálit sama. Bylo to jiné než všechno, co jsem znala — tiché, pomalé, ale skutečné. Nezářilo proto, aby mě viděli druzí, ale abych konečně viděla sama sebe.
Když se svět zastaví a ty zůstaneš
Seděla jsem v kuchyni, ruce položené na stole, hlavu skloněnou. Za oknem padal déšť a já si uvědomila, že se mi nechce utíkat. Dřív bych se snažila zabavit, zapomenout, zalepit prázdno čímkoli. Tentokrát jsem zůstala. Jen jsem dýchala a poslouchala kapky, jak narážejí do parapetu. Každý zvuk byl připomínkou, že i ticho má svůj rytmus.
Poprvé po dlouhé době jsem se nebránila smutku.
Nechala jsem ho projít tělem jako vodu, která čistí staré rány. Plakala jsem bez hanby, až se mi dech lámal a ruce chvěly. Ale pod tím vším bylo něco, co jsem dlouho necítila — klid.
Bylo to, jako kdyby se ze mě odlupovala stará kůže, vrstvy očekávání, které mi kdysi oblékli jiní.
Nezničilo mě to. Očistilo.
Od té chvíle si každý den připomínám, že svůj plamen držím sama a nikoho k tomu nepotřebuju. Že se dokážu rozsvítit i sama, i když se zdá, že všude kolem je tma.
Když se naučíš hladit vlastní duši
Začala jsem si všímat maličkostí.
Jak mi ráno světlo kreslí na kůži zlaté pruhy, jak se voda v hrnku leskne, když ji míchám lžičkou. Jak voní moje pokožka po sprše, když se namažu olejem a cítím se přítomná.
Dřív jsem si myslela, že něha patří jen do dvojice — že bez druhého ztrácí smysl. Teď vím, že něha je způsob, jakým mluvím sama se sebou.
Začala jsem se hladit. Doslova. Pomalu, s úctou, s vděčností. Každý dotek prosí o odpuštění — za všechny chvíle, kdy se nenávidím, kdy si vyčítám slabost, kdy zapomínám dýchat.
A čím víc jsem se dotýkala, tím víc jsem cítila, že se vracím domů.
Ne do minulosti.
Do sebe.
Když se světlo učí dýchat s tebou
Každý den jsem si našla chvíli, kdy jsem zhasla všechna světla a dýchala ve tmě. Zpočátku jsem měla strach. Ale pak jsem ucítila, jak se tma stává měkkou, jak mě objímá, ne dusí.
Zavírala jsem oči a vdechovala ticho.
Vždycky po chvíli jsem cítila, jak se ve mně něco pohne. Jako kdyby někdo rozfoukával prach z mých plic.
A tehdy se to stalo.
Poprvé po letech jsem si položila ruku na srdce a cítila ho.
Ne jako bolest, ne jako prázdnotu, ale jako sílu.
Tlouklo. Ne kvůli někomu, ne proti někomu — jen proto, že chce žít.
V tu chvíli jsem pochopila, že světlo není jen vidět. Je to rytmus, je to dech. Je to to, co tě zvedne, když se rozpadáš.
Ráno, které přišlo po té noci, bylo jiné. Slunce se opíralo o záclonu a světlo se lámalo do jemných pruhů. Vzduch byl tichý, ale živý. Zhluboka jsem se nadechla a ucítila, jak se mi hrudník rozšiřuje. Každý nádech byl jako připomínka, že mám právo znovu začít.
Uvařila jsem si čaj a otevřela okno. Chladný vzduch se dotkl mé tváře a vlasy mi spadly do očí. Neodhrnula jsem je. Nechala jsem je tam, protože se mi líbilo, že se jich dotýká vítr. Bylo v tom něco svobodného, něco ženského.
Kdysi bych si okamžitě uvázala gumičku, schovala se za pořádek, za kontrolu. Teď jsem nechala všechno plynout. Svět nemusí být uhlazený, aby byl krásný.
A v tom tichu jsem si uvědomila, že už nepotřebuju dokazovat, že jsem v pořádku. Jsem v pořádku právě proto, že jsem se přestala nutit k dokonalosti.
Když se dotek změní v jazyk srdce
Jednoho dne jsem tě potkala. Nečekaně. Možná to bylo náhodou, možná ne.
Stál jsi přede mnou s pohledem, který nebyl výzvou ani omluvou. Byl to pohled člověka, který taky přežil něco, co ho změnilo.
Usmála jsem se. Ne z nervozity, ale z tichého poznání.
Když ses přiblížil, srdce se mi na okamžik zastavilo. Ne ze strachu. Ale z úžasu, že je možné se znovu otevřít.
Naše dlaně se dotkly — jen na okamžik, lehce, ale v tom doteku bylo všechno, co slova nedokážou unést.
Nechtěla jsem se skrývat. Cítila jsem, jak mi tělem prochází klid, ne napětí. Moje pokožka si tě pamatovala, a přesto tě vítala nově. Nebylo to o návratu, ale o přítomnosti.
Dotek se stal jazykem srdce — jednoduchým, čistým, pravdivým.
Když jsi mě pohladil po vlasech, zavřela jsem oči.
Nebylo to o tobě, bylo to o mně.
O ženě, která si dovolila být vnímavá, zranitelná, měkká.
Ta žena, která kdysi schovávala své city, teď stála v plném světle.
Když tě láska nepolapí, ale pustí
Zůstali jsme spolu ten večer, ale ne tak, jak by si svět myslel. Leželi jsme vedle sebe, dýchali a mlčeli. Ticho mezi námi nebylo prázdné. Bylo plné klidu, tepla a respektu.
Najednou jsem si uvědomila, že láska nemusí být bouře, aby byla opravdová.
Někdy stačí, že dýcháš s někým ve stejném rytmu, že se směješ beze strachu, že se necháš vidět bez přetvářky.
Nechci tě vlastnit, nechci tě svazovat. Chci tě cítit, když jsi tady, a klidně ti mávnout, když půjdeš dál. Protože láska, která se bojí konce, nikdy opravdu nezačne.
Ta, kterou jsem našla, se nebojí ztráty, protože ví, že pramení z mého nitra.
Když tě svět znovu přivítá
Od té doby se každý den probouzím jinak. Otevřu oči a cítím v sobě klid. Už mě nezachvacuje strach z prázdnoty, protože už vím, že prázdnota není nepřítel. Je to prostor, do kterého může vstoupit nový dech, nový smích, nová láska.
Ráno chodím bosa po dřevěné podlaze. Každý krok studí a zároveň hřeje. Dívám se z okna na svět, který jsem kdysi považovala za cizí. A on mě teď zdraví jako starou známou.
Když svítí slunce, nechám ho dopadat na obličej. Když prší, otevřu okno. Už neutíkám. Život není to, co přichází až „jednou“. Život je to, co právě teď dýchám.
A někdy, když zavřu oči, si představím, že stojím uprostřed světla, které jsem kdysi hledala v cizích rukou. Ale to světlo přichází zevnitř.
Z každého nádechu, z každé kapky potu, z každého okamžiku, kdy jsem se rozhodla zůstat.
Když se z popela stane domov
Můj život není pohádka. Je to cesta, plná prachu, klopýtnutí a pádu. Ale už se nebojím.
Protože vím, že všechno, co shoří, může znovu rozkvést.
Ne proto, že by to někdo opravil, ale proto, že v každém konci je ukryto semínko nového začátku.
A tak teď sedím u stolu, píšu tento dopis sama sobě a usmívám se.
Už nepotřebuju potvrzení, že jsem hodná lásky.
Vím to.
Cítím to.
Každý den, když se nadechnu, když se dotknu světla, které jsem si zapálila sama, vím, že jsem doma.
A pokud někdy přijde někdo, kdo si ke mně přisedne, nebudu ho prosit, aby zůstal.
Protože světlo, které ve mně hoří, už nezhasne, i kdyby odešel.
Maruška Slavíčková