Dlouho jsem se bála ticha. Každý okamžik, kdy ustal hluk světa, mi připomněl, že v sobě nosím prázdno, které se nedá utišit hudbou ani smíchem. Až když jsem jednou zůstala sedět v noci u okna, s pohledem do tmy a dechem tak pomalým, že by se vešel mezi dvě hvězdy, pochopila jsem, že právě tam — v tom křehkém tichu mezi nádechy — se znovu učím žít.
Když zůstaneš sama se svým dechem
Ráno mě probudilo světlo, které se pomalu rozlévalo po pokoji. Dřív bych se schovala pod peřinu a doufala, že mě neosloví den. Teď jsem jen dýchala. Nasávala vůni vzduchu, který voněl jako čerstvě rozlitý čas. Každý nádech byl důkazem, že ještě existuju, že i když všechno ztratí tvar, dech zůstává.
Seděla jsem na posteli, ruce položené na kolenou, oči přivřené. Všimla jsem si, že tělo reaguje dřív než mysl — svaly se uvolnily, tep se zpomalil, a já poprvé po dlouhé době necítila nutnost něco dokazovat. Nemusela jsem být krásná, silná ani žádoucí. Stačilo být.
Ticho už nebylo prázdnotou, stalo se prostorem, kde se konečně mohu slyšet. Slyším své srdce, které se učí znovu tlouct bez bolesti, slyším dech, který už neutíká. Učím se, že život nečeká na nikoho, ale přesto vždycky zůstává dost místa pro nový začátek.
Dotek, který nevzniká z těla
Někdy se mě dotýkáš jen ve vzpomínkách. Ne fyzicky, ale někde mezi vdechem a výdechem, když se mé tělo pohne samo od sebe, jako by si pamatovalo rytmus tvých dlaní. Není to touha po návratu, ale tichý pozdrav duši, která kdysi tančila s mou.
Přestala jsem tě nenávidět. Není v tom rezignace, jen pochopení. Každý, kdo se mě dotkl, tu zanechal otisk. Ty jsi byl ten, který mě naučil, že dotek nemusí bolet, aby byl opravdový, a že i bolest může být způsob, jak si tělo vzpomíná, že kdysi žilo.
Když teď někdo položí ruku na mou, cítím, jak se ve mně rozlévá klid. Ne proto, že bys zmizel, ale proto, že už mě netížíš. Tvůj odchod byl zlom, ne konec. Naučil mě vážit si jemnosti a mlčení.
Když si dovolíš zůstat nahá před sebou
Ten večer jsem si sundala všechny vrstvy, které jsem si oblékala před světem — úsměv, který zakrýval nejistotu, a masku síly, kterou jsem předstírala, abych nezklamala. Stála jsem nahá, ne kvůli zrcadlu, ale kvůli sobě. Dívala jsem se na své tělo, na jizvy, které nevidí nikdo jiný, a v duchu jsem si řekla: „Tohle jsem já. A tohle stačí.“
Každá žena v sobě nese bouři i klid, temnotu i světlo. Dlouho jsem se snažila být jen světlem — zářící, příjemná, očekávaná. Ale právě ve chvíli, kdy jsem dovolila své temnotě promluvit, se ve mně něco pohnulo. Vzpomněla jsem si, že i v noci se dýchá. Že život se neskládá jen z výdechů smíchu, ale i z nádechů bolesti.
A právě to mě dělá celou.
Dech, který tě promění
Každé ráno si teď najdu chvíli, kdy jen dýchám. Zavřu oči, položím ruku na hrudník a vnímám, jak se pohybuje. Vím, že všechno, co přichází, má svůj rytmus — že i bolest se jednou unaví a ustoupí místu pro klid.
Ticho, které jsem dřív považovala za nepřítele, se stalo mým domovem. V něm nacházím sílu psát, cítit, milovat. Už se nebojím být pomalá. Už se nebojím přestat mluvit. Protože právě mezi dvěma nádechy se skrývá odpověď, kterou jsem tolik let hledala:
Nemusím všechno chápat. Nemusím všechno říkat. Musím jen dýchat.
A když to dělám, cítím, jak se mi svět znovu otevírá. Jak mi krev proudí do prstů, jak mě pálí dlaně, když si uvědomím, že se dotýkám života — ne dokonalého, ale skutečného.
Když tě ticho obejme
Sedím u okna, venku prší, a kapky bubnují do parapetu jako zrychlený tlukot srdce. V tom zvuku nacházím vlastní dech. Největší proměna nepřichází s bouří, ale s tichem po ní. Už se nebojím, že mě klid pohltí. Teď vím, že právě v něm jsem nejvíc živá.
Když zavřu oči, slyším svůj dech — hluboký, klidný, pomalý. V každém výdechu nechávám odejít minulost, v každém nádechu vítám všechno nové. Naučila jsem se žít v prostoru mezi nimi, v tichu, které už nebolí.
A tam, v tom tichu mezi nádechy, jsem konečně našla sebe.
Nela Jandová
[…] Ticho mezi nádechy […]