Někdy mám pocit, že život mě schválně odnáší dál, než dokážu unést. A stejně se pokaždé vracím — pomalu, pokorně, ale s otevřenýma očima. Ne kvůli někomu jinému. Kvůli sobě. Protože teprve když si dovolím vrátit se domů do vlastního nitra, dotýkám se míst, která jsem dlouho obcházela. A dnes se do nich konečně pokládám celou.
Moje noci už nejsou prázdné. Jsou pravdivé. A právě v té pravdivosti začíná něco nového, i když to zpočátku trochu bolí. Naučila jsem se nebát ticha, protože v něm konečně slyším svoje srdce. A i kdyby šeptalo, rozumím mu lépe než kdy dřív.
První dotek ticha, který mě zlomil i uzdravil
Když jsem poprvé zavřela dveře sama za sebou, cítila jsem, jak mi pod tělem povolila zem. Nebolela mě samota — bolelo mě to, jak dlouho jsem před ní utíkala. Byla jsem dívka, která se pořád snažila být někde, kde ji někdo uvidí, obejme nebo alespoň vyslechne. Bála jsem se, že když zůstanu sama, nic ze mě nezůstane.
Ale když jsem jednou v noci zhasla všechna světla a sedla si k oknu, pochopila jsem, jak moc jsem se mýlila.
Ticho není prázdnota. Ticho je návrat.
A já se vracela — unavená, roztřesená, ale živá.
Seděla jsem tam dlouho. Déšť kreslil tenké čáry na sklo a já cítila, jak se moje tělo konečně přestává bránit. Nechala jsem slzy volně téct. Nebyla to slabost. Bylo to otevření. Byl to první dech po příliš dlouhém zadržování.
A v tom okamžiku si dovoluju obejmout sama sebe — tiše, nenápadně, ale skutečně.
Když se žena dotkne vlastní bolesti, začne se měnit
Nikdo mě na to nepřipravil. Na to, že cesta k sobě bolí víc než všechny návraty k někomu jinému. Možná proto jsem tak dlouho dělala, že je všechno v pořádku. Nechtěla jsem vidět, jak moc jsem se schovávala za úsměvy, práci, ticho, nebo dokonce za lidi, kteří mi nikdy nedokázali být domovem.
A pak přišel den, kdy jsem se přestala chránit. Vzala jsem svoji bolest do rukou, jako bych ji hladila po vlasech. Přestala jsem ji zavírat do šuplíků, přestala jsem ji tlumit povinnostmi.
Poprvé si přiznávám, že mě unavuje být silná pro ostatní, zatímco sobě dávám jen stín toho, kým jsem.
A víš, co se stalo?
Nezhroutila jsem se.
Naopak — začala jsem se probouzet.
Bolest mě formovala, ale už mě neovládala. Přestala jsem se za ni stydět. Začala jsem v ní cítit pravdu o tom, kdo jsem a koho vlastně toužím milovat.
Mlčení, ve kterém se probouzí touha
Když přestávám mít strach ze samoty, všímám si věcí, které jsem dřív přehlušovala vším možným. Třeba toho, jak se moje tělo umí probouzet bez cizích doteků. Jak umí toužit beze spěchu. Jak mě vzrušují jen malé věci — jemné přejíždění prstů po zápěstí, teplo vlastního dechu na kůži, pocit, že jsem zase přítomná.
Dlouho jsem touhu v sobě potlačovala, protože jsem si myslela, že patří jen k někomu, kdo mě drží v náručí.
A pak přijde večer, kdy zhasínám lampu, nechávám světlo dopadat z chodby a pokládám si ruku na krk. Pomalu. Beze spěchu. Jen abych cítila teplo. Jen abych věděla, že žiju.
A tehdy jsem pochopila, že i když se vracím sama k sobě, nejsem v tom návratu nijak chladná nebo prázdná. Naopak — právě tam, uvnitř sebe, začíná nejhlubší vášeň.
Vášnivá ne proto, že potřebuju něčí tělo, ale proto, že cítím svoje vlastní.
Hladce. Jemně. Opravdově.
Jsem žena, která se už neomlouvá za to, že cítí
Jednou ráno jsem se probudila a bez jakéhokoliv důvodu jsem se usmála. Nebyl tam nikdo, kdo by mě držel za boky nebo šeptal slova, kvůli kterým bych se červenala. Nebyl tam nikdo, kdo by mě miloval, a přesto jsem cítila hřejivou něhu pod kůží.
A uvědomila jsem si:
Nečekám už, až mě někdo zachrání. Nečekám už, až mě někdo naplní. Já se naplňuju sama.
Až tehdy jsem pochopila, že být ženou neznamená zavděčit se světu. Znamená dovolit si cítit — i ty věci, které jsem dřív považovala za slabost:
- touhu
- strach
- něhu
- vášeň
- ticho
- lásku, kterou dávám sobě
A s každým dalším dnem jsem se učila víc.
A byla jsem klidnější, než jsem kdy byla.
Návrat, který jsem dlouho odkládala
Dnes vím, že domov v sobě vytvářím sama — ne v muži, ve kterém jsem se kdysi ztratila.
Netáhnu se k minulosti, protože ji nedokážu oživit.
Nenajdu ho ve snech, které jsem předstírala.
Vracím se domů k sobě — ne k té ženě, kterou jsem musela být, ale k té, kterou jsem konečně přijala.
A když si teď večer lehám do postele, nesahala bych už po nikom, kdo přichází jen na chvíli.
Sahala bych jen po sebe.
Po té ženě, která se bála ticha, bojovala sama se sebou, a nakonec našla místo, kam patří.
To místo je ve mně.
A tam už mě nikdo nevezme.
A když někdo nový vstoupí do mého života — pokud vstoupí — nepřijde, aby mě doplnil; jsem celá. Bude stát vedle mě. A já vedle něj.
Ne jako půlka.
Ale jako celek.
Protože já už domov mám. A nosím ho v sobě.
Nela Jandová
[…] Když se vracím domů k sobě […]