Píšu ti dnes, když noc voní po teplém létě a svět ztichl tak, že slyším tlukot svého srdce. Chtěla bych ti vyprávět o všem, co se změnilo, a zároveň o tom, co zůstalo stejné. O chvílích, které se rozpadly v čase, a o těch, které se ve mně usadily jako písně, co nikdy nekončí. Píšu, protože i po letech ve mně dýchá pravá láska – ne ta hlasitá, která spaluje, ale tichá, která zůstává i tehdy, když už nikdo neodpovídá.
Jak se učím žít s tichem
Dřív jsem se bála večerů. Když jsem zhasla světlo, všechno, co jsem přes den skrývala, se ke mně vracelo. Tvoje slova, tvůj smích, tvůj hlas.
Teď už se nebojím. Ticho mě už nezraňuje, ticho mě drží.
Sedávám u okna, dívám se na lampu naproti a někdy mám pocit, že to světlo bliká ve stejném rytmu, v jakém kdysi dýchal náš rozhovor.
A vím, že pravá láska neumí zemřít. Jen se promění. Stane se součástí všech drobných věcí kolem – vůně deště, chuti čaje, klidu, který přijde po bouři.
Už nepláču. Už nepotřebuju slzy, abych cítila.
Teď místo bolesti přichází klid. A ten klid voní po tobě.
Jako když ráno otevřu okno a vzduch má chuť starých vzpomínek, ale už nepálí. Jen hladí.
Vzpomínky, které neztrácejí barvu
Vzpomínám si na den, kdy jsi mi řekl, že láska není závod. Že nemá smysl ji měřit podle času, podle slibů, podle vzdálenosti.
Tenkrát jsem ti nevěřila. Chtěla jsem mít všechno jisté, chtěla jsem vědět, kam patřím.
A pak jsem pochopila, že pravá láska se nedá spoutat.
Nedrží tě řetězem přítomnosti, ale vláknem, které vede přes roky, města, životy.
A to vlákno se nikdy nepřetrhne.
Když zavřu oči, vidím nás v okamžiku, který se stal věčností.
Tvoje ruce, jak se dotýkají mé tváře. Tvůj pohled, který říká víc než jakékoli slovo.
Někdy si přeju, aby se čas tehdy zastavil. Ale možná se zastavil – jen jinak. Možná zůstal stát v mé duši a každý den se v ní znovu rozsvěcí.
Noc, která nespěchá
Je zvláštní, jak se život umí vracet.
Každý člověk, kterého potkám, nese malý kousek tebe.
V někom slyším tvůj smích, v jiném tvůj způsob mlčení.
A když se dotknu cizí dlaně, která hřeje stejně jako ta tvoje, na chvíli se zastavím a děkuju vesmíru, že mi tě kdysi poslal.
Ne proto, abys zůstal, ale abys mě naučil, co znamená milovat.
Pravá láska se nepozná podle toho, že vydrží.
Pozná se podle toho, že přetrvá i po konci.
A já ji v sobě cítím – ne jako minulost, ale jako dech, který mě udržuje při životě.
Každou noc, když pokládám hlavu na polštář, si v duchu říkám: „Děkuju.“
Za to, že jsi byl, že jsi miloval, že jsi odešel. Protože kdyby ses nevrátil do svého ticha, já bych nikdy nenašla své.
Dopis, který jsem si nechala pro sebe
Na nočním stolku leží dopis, který jsem ti napsala před rokem.
Nikdy jsem ho neodeslala. Slova na papíře jsou vybledlá, ale pořád voní.
Psala jsem ti tehdy, že mi chybíš.
Dnes bych napsala, že už nechybíš – ale chybíš jinak.
Ne jako prázdné místo, ale jako světlo, které se občas mihne po stěně.
Vím, že jsi součástí všeho, co dělám.
Když se směju, jsi tam. Když mlčím, jsi tam.
A když se mi zdá, že jsem sama, vím, že mě hlídáš v tichu mezi vteřinami.
Pravá láska se někdy neprožívá znovu, ale žije dál v jiných tvarech.
V laskavosti, kterou dávám lidem, v klidu, který umím sdílet.
V slovech, která píšu, aniž bych musela vyslovit tvoje jméno.
Protože ty už nejsi jméno. Ty jsi pocit.
Jak chutná svoboda po tobě
Když jsem tě milovala, myslela jsem si, že bez tebe neumím dýchat.
Dnes dýchám víc než kdy dřív.
Pravá láska tě neudusí, ale osvobodí.
Když miluješ opravdu, přestaneš se bát.
Ne proto, že bys už neměl co ztratit, ale protože konečně chápeš, že láska není o vlastnění, ale o dávání.
Už nechci, abys se vrátil.
Chci, abys byl šťastný, i kdyby to mělo být daleko ode mě.
Protože když někoho miluješ opravdu, jeho štěstí se stane i tvým.
A tak se směju, když cítím déšť, a věřím, že někde tam daleko se směješ taky.
Zůstaneš ve světle
Když přemýšlím o tobě, nevidím konec.
Vidím světlo. Měkké, tiché, hřejivé.
Světlo, které padá na dopis na mém stolku a připomíná mi, že všechno, co bylo, mělo smysl.
Že každý začátek potřebuje konec, aby mohl znovu začít.
A jestli někdy čteš tyto řádky — kdekoliv jsi — věz, že jsem ti odpustila.
A že odpustit znamená milovat znovu, jen jinak.
Bez očekávání, bez nároků, s klidem.
Tak, jak to umí jen pravá láska.
Když zavírám oči, šeptám do ticha:
„Nezůstala jsem zlomená. Zůstala jsem otevřená.“
A to je ten největší dar, který jsi mi mohl dát.
Dopis zůstává na stolku, nedoručený, ale úplný.
Protože byl napsán srdcem, které se už nebojí.
Maruška Slavíčková
[…] Dopis, který zůstal na nočním stolku […]