Někdy stačí jediný úsměv, aby se žena ztratila sama v sobě — tím nejkrásnějším způsobem. A přesně to se stalo mně. Nečekala jsem nic, nechtěla jsem nic, jen jsem se nadechla obyčejného dne. Ale pak se objevil on. A stačilo pár sekund, aby se ve mně rozhořelo něco jemně vzrušujícího, něžně neklidného, něco, co jsem dávno neprožila.
První okamžik, kdy se svět zastavil
Byl teplý podvečer, takový ten, kdy slunce sklouzává po fasádách domů a barví vzduch do měkké zlaté. Moje kroky byly rychlé, běžné, úplně obyčejné. Nic ve mně nečekalo, že se něco změní.
A pak jsem ho uviděla.
Stál tam u malé kavárny na rohu, opřený o rám dveří. Držel v ruce hrnek s kávou a smál se něčemu, co mu řekla baristka. Ten smích nebyl hlasitý. Nebyl přehnaný. Byl… pravý. A já se na okamžik zastavila. Ne vědomě — spíš tak, jak se zastaví dech, když si člověk uvědomí, že právě vidí něco, co mu vryje jemnou čáru do paměti.
Otočil hlavu. A jeho oči se potkaly s mými.
V tu chvíli jsem cítila, jak se mi lehce stáhl žaludek, jako by do něj někdo spustil malý plamen. Bylo to jemné, ale nezaměnitelné. Ten pocit, který máme jen tehdy, když se setkáme s někým, kdo k nám z ničeho nic promluví… i když ještě nic neřekl.
Usmál se na mě.
A já věděla, že přesně ten úsměv mě jednou dostane do míst, o kterých jsem si myslela, že už je neotevřu.
Když se dotek nestane tělem, ale atmosférou
Prošla jsem kolem něj, ale měla jsem pocit, že každý krok se odehrává trochu jinak než obvykle. Jako bych najednou chodila po světlejším chodníku. Nevím proč, ale otočila jsem se. Možná hledám jeho pohled, možná si v sobě nosím naději, možná prostě nechci přestat.
Díval se.
A když naše oči znovu protnuly ten neviditelný prostor mezi námi, cítila jsem teplo na šíji. Jeho pohled byl nenápadný, ale pozorný. Jako by mě nezkoumal, nehodnotil — ale vnímal.
Byla to zvláštní forma doteku.
Beztělový, ale skutečný.
Jako by mě hladil jen tím, že tu byl.
Srdce jsem neměla rozbušené. Naopak. Cítím klid, který přichází ve chvíli, kdy potkám někoho, kdo mě neroztřese strachem ani nejistotou, ale jemným zájmem.
Odcházím, ale v hrudi nosím pocit, jako by mě něco lehce a nenápadně poutalo k místu, kde stojí on.
Náhoda, která netrvá náhodou
Druhý den jsem šla stejnou cestou. Ne proto, že bych tam něco potřebovala vyřídit. A ne, ani jsem si to sama sobě nepřiznala. Jen se mi chtělo jít kolem té kavárny.
A byl tam.
Tentokrát seděl uvnitř u okna. V ruce knihu, na stole espresso, na tváři ten samý úsměv, který mě včera zaskočil. Když jsem procházela kolem, zvedl oči. A ten okamžik vypadal, jako by mě čekal.
Přikývl, jen drobně, ale jeho pohled řekl vše.
Vstoupila jsem dovnitř. Ne, neměla jsem to v plánu. Ale když mě jeho oči následovaly přes sklo, něco ve mně povolilo. A možná i vzplálo.
Objednala jsem si cappuccino a usedla o stůl dál. Chtěla jsem ho vidět. A chtěla jsem, aby viděl mě.
A přesně to se stalo.
Jeho pohled ke mně vždycky sklouzl, když otočil stránku. A pokaždé, když jsem se na něj podívala, usmál se tím jemnějším, soukromějším úsměvem, který se nedává jen tak komukoli.
První slova, která ve mně zůstala
„Mohu si přisednout?“
Jeho hlas byl klidný, hluboký, čistý. A zároveň v něm slyším jiskřičku nejistoty, která se objeví jen tehdy, když na výsledku opravdu záleží.
„Ano,“ odpověděla jsem. A bylo to jedno z nejpřirozenějších ano, jaké jsem kdy řekla.
Seděl naproti mně. Blízko, ale ne příliš. Voněl lehce po kávě a nějakém dřevitě teplém parfému, který mi připomínal letní večery po dešti. Povídali jsme si o maličkostech — o knize, o kavárně, o dni. Ale pod povrchem bylo něco víc. Něco, co vibrovalo mezi námi.
Každý jeho úsměv mi jemně hladil vnitřní stranu hrudi. Každé jeho nadechnutí jsem vnímala, jako by se dotýkalo prostoru kolem mě.
A pak si nenápadně vzal můj šálek, aby z něj přečetl značku kávy. Naše prsty se téměř dotkly.
Ten „téměř“ mě rozechvěl víc než jakýkoli dotek, který mě kdy opravdu zasáhl.
Když ruce ještě spí, ale srdce už se objímá
Seděli jsme spolu skoro hodinu. A já cítila, že pokud zůstanu ještě další tři minuty, přestanu myslet úplně na všechno.
Přestanu vnímat svět.
A začnu vnímat jen jeho.
„Uvidíme se zase?“ zeptal se tiše, ale s úsměvem, který se jemně usadil v koutcích jeho očí.
Přikývla jsem.
Ne proto, že bych měla čas.
Ale proto, že jsem měla chuť.
A když vycházím ven, cítím, jako by se mi v těle rozsvítilo světlo. Nebylo to prudké, spalující, dramatické.
Bylo to měkké. Hřejivé.
Bylo to… romantické.
A vím, že ten příběh teprve začíná.
[…] jsem se vlastního těla bála. Bylo plné stop, které připomínaly doteky minulosti. Ale tělo si pamatuje nejen bolest – […]